(By Pierra, 2010)   Dva. Přitahují se. Hrají si. Okusují hranice světa toho druhého jak kůrky čerstvě vypečeného chleba. Opatrně, po krůčcích navštěvují vzájemně svá pohraničí. Pronikat do vnitrozemí toho druhého se zatím ještě neodvažují. Prolínají se po povrchu, slovy. … Read More

Stroj řekl: “Představ si co chceš a já ti to namaluju. Splním ti každý přání.” Zajásala jsem. A on tedy maloval a maloval. Hodinky s vodotryskem a všechny světy, na co moje i jeho fantazie stačila. Byla to hra bez … Read More

Jsou dny, kdy ztrácím slova a toulám se, celé hodiny, dny i noci… Mezi ploty myšlenek, v zapomenutých ostrůvcích divočiny, po trasách, kam nevedou žádné označené stezky, kde ještě má navrch živoucí nespoutanost… v podobě netopýrů, sov, lišek, a bažantů. … Read More

TICHO Pierra, 2015   Nedokázala v sobě najít jediné slovo. Jediné hnutí mysli, které by vyvolalo obraz, myšlenku, slovo. Jako někdy na návštěvě u mámy.   „Tak mi něco vyprávěj…“  Od té chvíle se všechno zavře. Jako říct básničku. Jen … Read More

Každého čas od času napadne udělat dobrý skutek. Já jednoho dne přispěla drobným činem divadelní kultuře zmítající se na hlubokém společenském dně. Ani v tom nejdivočejším snu by mě ale nenapadlo, že tento bezvýznamný zásah do bezvýznamné reality všedních dní, … Read More

Text: 2009, P.F. S Bondym jsem měla vidinu chovu šneků. Jak se jim sem tam hodí tráva a  budou jich miliony. Výhled mám při tom na kluka s holkou u vedlejšího stolu. Ona jako by vypadla z reklamy na vložky s modrou … Read More

Byla deštivá noc. Provazy vody bičovaly střechu jak záda otroků, když v jednom okamžiku se do toho kraválu přimíchalo vrzání vrátek. „Někdo tu je,“ hlesnu. „Spi. Slyšíš trávu růst,“ zamlaská vedle mě dědek. Kdepak, ten je hluchej jak poleno. Někdo … Read More

Tak slyšíš? Proč jsi skočila do toho bláta?! Já do něj neskočila. To ta louže vystříkla sama. Louže vystříkla sama od sebe… No… Svlíkni to a nevymejšlej si blbosti. Náhodou jo, já to viděla. Jak do ní něco spadlo. Co … Read More

(2001) Stáváš tam každý den. Stáváš tam jako přízrak, mezi otřískanýma lavicema, procházíš se po strupech poblitých fleků na betonu, pročítáš zdi poplivaných vzkazů a rozhryzaných plakátů. Zalykáš se vůní přepálenýho tuku, zažranýho do stánku upatlanýho od plnotučný hořčice.Smíchov, autobusová … Read More