Literra

Ona se kontrolovaně zardí. 

Klopím oči ke šnekům a pozornost přesouvám k Bondyho plánům na voliéru s dravým ptactvem.

Čekám tady na autobus, popíjím nápoj praotce Dionýsa a mám chuť na tabák. Žádný ovšem nemám. 

On:  To nemusíš vytahovat…

Ona se snaží cosi vyprostit z kapsičky peněženky. Podává mu vizitku.

On: Reportérka…? To tam nebyla lepší funkce? 

Ona: Co je na tom špatnýho?

On: No nic… to je snad to nejhorší, co může bejt….

Ona: Reportér ekonomickýho měsíčníku je něco jinýho než bulváru…

Měla boty do ostré špičky.

On: A ty snad nejseš toho bulváru… 

Ona: Do toho by mě nikdo nedostal! 

On: Ty jsi docela fajnovka, že jo?

Ona mu něco s trpělivým úsměvem vysvětluje. Vysvětluje sebe a přitom napichuje na vidličku rukolu s půlenými cherry rajčátky. 

On: Nechápu, jak můžeš něco takovýho jíst…

Nechápu, kde se stala chyba. Bez cigarety to nezvládnu. Jdu si pro krabičku do vedlejšího podniku.

Vrátím se ke stolu. Přesouvám se s Bondym na další stránku, do začouzené hospody, k rozhovoru dvou štamgastů, Lenina a Marxe. Zapaluji si cigaretu a po několika dnech abstinence vtahuji do plic smrdutý dým.

On: …to záleží na tom, jak často se budeme vídat… a jestli další večery budou tak pěkný jako tenhle… 

Provrtám ho pohledem. Tomu říkáš pěkný večer? Nevidí mě. 

On: Prostě bych tomu dal volnej průběh….a uvidíme. Teď nemá smysl něco si říkat.

Ona pokyvuje a usmívá se jako vzorná studentka, která dostala omylem jedna mínus. 

On je dojat svou vlastní upřímností: Já jsem takovej, že tak po měsíci mám jasněji. A když pak k tomu druhýmu něco cejtim a  řeknu to, tak to pak myslím naprosto vážně…  

Rozkašlu se. Bondy se mi ztrácí v začouzené hospodě na konci světa v rozhovoru s pseudo Marxem. Za chvíli dokouřím a dopiju červené víno.

On : …Já bych to viděl tak, že kdybychom si třeba po měsíci nebyli jistý, jak to mezi námi je, tak si napíšeme: „Tak co se děje, mluvíme spolu ještě?“

Takhle pitomou větu jsem od třicátníka ještě neslyšela. Načmárám ji na okraj knížky, abych ji nezapomněla.  

Ona přikyvuje, protože větě nelze odporovat: Jasně, to je normální, když jednomu není jasný, jestli se rozešli…

Vzdávám to. Zaklapnu Bondyho na straně 35 a rozhlédnu se kolem. Rozpad civilizace nerušeně pokračuje.

V dýmovém oparu sedí asi šest hlučných žen nad čtyřicet a řeší práci, děti a chlapy.

U dalšího stolku tokají dvě poctivě zamilované lesbické duše. V rohu jeden vyhaslý postarší pár mlčky žmoulá šálky s kávou.

Osamělý chlapík naproti hypnotizuje mobil.

Já s Bondym jsme neviditelní. 

A tihle dva ze seznamky už na své první schůzce, místo aby jen tak byli, vnímali se a smáli se spolu, lopotně projednávají, jak jednou poznají, že už se rozešli.

Scénář posledního rande před koncem patriarchátu a možná celého lidstva, kterému já, ani mí kolegové nezabráníme, je stále zřetelnější. A to přesto, že naše šípy a hroty jsou vyvinuty špičkovými technologiemi, jaké jsou v současnosti k mání a my už taky nejsme žádná růžovolící se kučeravá batolátka. Ale trefujte se do profilů na sociálních sítích.

Opravdu děláme, co můžeme, jsme u konce svých sil. 

Vypotácím se z lokálu do tmy. Autobus nechám odjet. Roztáhnu křídla a rozletím se na další štaci.