Literra

(By Pierra, 2010)

 

Dva. Přitahují se. Hrají si. Okusují hranice světa toho druhého jak kůrky čerstvě vypečeného chleba. Opatrně, po krůčcích navštěvují vzájemně svá pohraničí. Pronikat do vnitrozemí toho druhého se zatím ještě neodvažují. Prolínají se po povrchu, slovy. Létají vzduchem lehkomyslně a rostou jim křídla a časem kynou a kynou. Stále šťavnatější slova začnou těžknout na jazyku.  Lepí se k sobě jak ocucané cukrkandly. Tenhle příběh jim nedá spát.

 

Vyspali se spolu. Vylezli ze svých příběhů. Nemusejí už nic říkat. Čas se zastavil.

 

Den po té jí pošle zprávu. 

 

Ona neodpovídá.

 

Ticho mrazí.

 

Z rádia se doví, že na druhém konci Města v noci vybuchla atomovka. Zneklidní ho to.

 

Ale ona zatím leží ve své posteli a klidně si plave v moři. Dokonce s ním. Je slunečné ráno a jejich nahá těla dovádějí ve vodě.  Chystají se zpět, z neobydleného ostrova ve středu země k hranicím. 

 

Na ostrov obvykle nikoho nebere.  Je její krajinou srdeční. Nejkrásnější a nejskrytější místo uprostřed jejího království. Pozvala Ho tam. Čekal na to. Přáli si to.

 

Náhle ji něco pod vodou chňapne za nohu. Vír ji stahuje do hloubky.

On se za ní jednou, dvakrát ponoří, ale nakonec vyplave k sluncem zalité hladině. Vzdá to a odplave pryč.

Ona tam zůstane sama a vír ji stahuje ke dnu. Ví, že pod tímhle ostrovem je hloubka největší.  Tlak vody jí div nerozdrtí ušní bubínky a plíce. Panikaří.

Slyší tlukot svého srdce stále hlasitěji… Musí se nadechnout! Vystřelí nad hladinu a popadne dech…

Když otevře oči, kolem postele se mihne stará scvrklá dáma v rozkošném kloboučku s pírky. Dnes z něj trčely jak vykřičníky.

„Tak já zas mizím…“ pošle stará dáma vzduchem rozverně polibek své spolubydlící. Pořád někde trajdá, takže si ty dvě většinou vůbec nepřekážejí. Jmenuje se Intuice.

„Málem jsi mě dneska utopila!“ zamumlá Ona rozespale. Ale Intuice dělá, že ji neslyší. Bouchne za sebou dveřmi tak hlasitě, jako by chtěla, aby se její svěřenkyně už opravdu probrala.

 

Ona našla v telefonu zprávu. Od Něj. Je šťastná; ta zpráva i posléze i Ona. Ostrov zalily sluneční paprsky a hřály ji u srdce. Vyrazí tam zase spolu. Čeká je spousta dobrodružných výprav a průzkumů. A můžou tam běhat úplně nazí, protože tam nikdo jiný není. Nic jim nestojí v cestě; jak už se těší!

Ta stará dobrá víla v kloboučku s pírky už je senilní a netřeba brát její snová poselství vážně.

—

 

Pak se to celý nějak zamotalo.

 

On po nocích vynalézá přístroj na převtělování do své vlastní kočky a prochází se při svitu měsíce po ostré hraně střechy svého domu jako provazochodec. Ve dne Ji pak omamuje sladce odvážnými fantaziemi.

 

Ona jim věří. Miluje je. Jako stíny, které do světla vrhají nejniternější tužby Jeho srdce, jež ještě nikdy nikomu neprozradil.

 

Ačkoli v sousedních zemích leží sníh a mráz zvoní v uších, nad jejím krásným, tajuplným ostrovem se vytvořila klimatická anomálie a ostrov vypučel subtropickým jarem ve všech barvách a vůních, jaké si lze představit.

Mělo to ovšem háček. Při milostné návštěvě jeho Veličenstva se ostrov otřásl v podloží a hrozilo, že se zaktivuje vulkanická činnost.

 

Potřebovala ho vzít za ruku a uklidnit se.

 

Občas to zkusila, sama a emancipovaně, když to nečekal.

 

On se tím cítí  být ohrožen.

Jestli to takhle bude pokračovat, zamotá se mu hlava a ztratí půdu pod nohama. Těžko se z toho bude vyzouvat a bosky se vracet bodláčím domů.

Domů! Jak jen je ta dobá známá hrana jeho střechy bezpečná!

Tedy když se mu nemotá hlava. Musí být opatrnější. Dávat si pozor.

Rozum! Kde je rozum?

Inženýr Rozum, šéf bezpečnostní služby dosud podřimoval, ale jakmile je vyzván k pohotovosti, okamžitě položí otázku první pomoci:

 

„Co na ní vlastně vidíš?“

 

 

On nemá tušení, „Co na Ní vlastně vidí“. Je to opravdu hloupá otázka.

A protože je ta otázka tak hloupá, je na tom stejně, jako línej Honza. Zůstane mu ležet v hlavě za pecí a ani se nehne.

To ale úplně stačí.

Hloupá otázka zavrtaná do měkoučkých peřin v hlavě podřimuje a otec Rozum ji občas vyžene do světa hledat odpověď.

Línej Honza vzplane aktivismem a za pár měsíců má odpovědí víc než blech. Všechny je posílá potrubní poštou rovnou inženýru Rozumu.

 

Jemu to pomalu všechno dochází:

Není dost chytrá, ale ani dost hloupá. Není dost mladá ani dost stará a dokonce není ani dost krásná a ani dost ošklivá.  Není prostě DOST. 

 

Nic zvláštního na ní není.  Je úplně stejná, jako byla před tím, než ji poznal. Tedy jako všechny ostatní ženy, co jich na světě je, i ty, co ještě nepoznal.

 

Tak zní konečný verdikt. On pocítí zvláštní úlevu.

 

Pak už je to hračka:

Chytá Ji za slova, když chce vstoupit na Jeho území, odměřuje vzdálenost, kam ještě smí, počítá, vymezuje nové hranice, a inovuje pravidla, která jsou stále komplikovanější.

Je to práce po venku a je mu z ní zima. Ovšem to nevadí. Hlavně, že už dostal rozum.  

 

Ona na něm visí očima, za stále neprostupnějším plotem plným záplat a drátů. Až jednou rozevře v něm drátěné oko, aby ji dobře slyšel a viděl a zašeptá do ticha:

„Co se děje?“

On se cítí přistižen na švestkách. Právě ho vytrhla ze zajímavé úvahy zavést pro ni vízovou povinnost.

„Co by se mělo dít,“

řekne pobaveně, jako by nic.

„Jsi poslední dobou nějakej studenej a máš na sobě tři svetry. A jsi takovej odměřenej. Kritickej a tak… Co se ti na mě dřív líbilo, to teď haníš…“

 

„To se ti jenom zdá,“ řekne, a začne ji pod stolem hladit po stehně, neúprosně, směrem do vnitrozemí. Má od ní přece ještě pořád zelenou kartu.

 

Ona polkne. Země se zachvěje. Vlny se vzedmou.

 

Chytí Ho něžně za ruku. Hraje si s Jeho prsty. Chce teď jen tohle. Zmírnit to napětí.

 

On ne. Vyvlíkne se a podívá se stranou. Pak na hodinky. Nenápadně.

 

Ona na něj zkoumavě hledí. On mimoděk sevře čelisti.

Nemá rád, když na něj někdo „zírá.“

Cítí se jak nahý. Tady v kavárně…

 

Podlaha se začne třást.

On přežvykuje v ústech závaží a nakonec ho vyplivne:

„Neblázni, vždyť já už s jednou holkou chodím…“ 

 

Ona na Něj vyděšeně pohlédne. Jako na padoucha.

 

„Ale neboj, je to vztah se vším všudy, aby sis nemyslela, že ji jen tak… využívám. A ty jsi taková moje sladká třešnička na dortu. Jsem opravdu šťastný, že tě mám,“ řekne On a usmívá se… bezelstně?

 

V kavárně se rozhostí ticho. Důstojní návštěvníci se po sobě udiveně podívají.

Decentně se k sobě naklánějí a špitají si něco do svých pozlacených oušek. Pokradmu si Ji prohlížejí.

Dámy se znechuceně ovívají pavími péry.

Sklenice a lžičky se chvějí a cinkají jak rolničky, úhledné pravoúhelníčky jejich pestrobarevných dortíčků poskakují k hranám stolů.

 

Políbí ji na tvář a s omluvou se zvedne, protože dnes je obzvláště velký úplněk.

Musí domů, na šikmou střechu svého domu, vyzkoušet svůj zlepšovák na kočičím převtělovači.

 

Vypeckované třešinky odložené na talířcích k posledním, vrcholným soustům, se jako první skutálejí na zem. ‚Sestřičky třešničky,‘ zamáčkne slzu Ona.

Ve stěnách a na stropě kavárny se objevují první trhliny.

Muži se přidržují zcela nesmyslně svých kymácejících se stolů a ženy se smyslně chytají za silné paže svých mužů.

 

Ona, opět sama, si vleze pod stůl a chytne se za srdce. V jeho prasklinách kvílí meluzína.

Ostrov burácí.

Podloží vyplivlo první doušek horké lávy. Zblázní se. Hypnotizuje ho očima. Měl by se vrátit a pod stolem, nikým neviděni, by měla jeho ruka pokračovat tam, kde začala. Utišit sopku.

On se ale místo toho chytá dutých stébel slámy vylézajících z bortících se stěn a jde… při zdi…

„Zítra se ozvu,“ otočí se k ní mezi dveřmi, naáhle, jakoby nic (!), naznačí pohybem ruky telefon u ucha a zmizí v prachu sesouvající se zdi.

Vykročil do ráje, v němž cvrlikají ptáčci, zurčí potůčky a vůkol šumí les. Je tak rád, že jí to řekl!