Literra

Jsou dny, kdy ztrácím slova a toulám se, celé hodiny, dny i noci… Mezi ploty myšlenek, v zapomenutých ostrůvcích divočiny, po trasách, kam nevedou žádné označené stezky, kde ještě má navrch živoucí nespoutanost… v podobě netopýrů, sov, lišek, a bažantů. Našlapuji tiše, chytám zlomky vjemů, vůní, slov, situací, barev, výrazů tváří, pocitů, …minulost… A v noci soustředěně sním, aniž bych o to nějak usilovala. Nikam to ale nevede.
Pak stačí drobná náhoda, jedno nečekané setkání, pohled do očí, pár slov, poslední kamínek do mozaiky, který zapadne do důlku jak šém, kolo osudu s vrznutím poskočí o jeden zub a vše co před tím nedávalo smysl, se teď vyjeví jako na dlani. Jednoduchá, neokázalá pravda.
Syrová, lhostejná, nebezpečná, bolavá, i osvobozující. Jako přírodní zákony, jejichž silám jde o jedinou věc: o nastolení rovnováhy, i za cenu boření tunelů, do nichž  se propadají zdánlivě spořádané kuchyně. Bože, srdce se svírá, jak jednoduchý jsi…