Když srdce šílí hlady. O závislostech.

Závislosti. Být závislý na něčem. Na drogách, na alkoholu, na jídle, na sladkém, na adrenalinu – v podobě gamblerství nebo extrémních aktivit, na práci, na sociálních sítích, na partnerovi, ale i na neopětované lásce, na jakémkoli destruktivním vztahu, na aktivitách, na vzhledu, na pozornosti, na rituálech, na moci, na své důležitosti… na čemkoli.

 

Dáma Závislost, milovnice divadelních kostýmů

Závislost umí být jednoduchá a přímočará. Mívá svůj vlastní štítek, kolonku, název, někdy i oddělení na psychiatrii. Je jasná, zřetelná, viditelná, časem i na první pohled. Trosku závislou na heroinu poznáte z několika metrů. Anorektickou dívku také. Protialkoholní léčebny jsou pro alkoholiky. Oddělení poruch příjmů potravy, detoxikační oddělení, to vše je jasné a uchopitelné.

Závislost ale umí být i docela rafinovaná. Podlá. Převléká se do nejrůznějších kostýmů a masek, předstírá a pitvoří se. Umí zapůsobit. Ušlechtile, (miluji i když je to peklo a trápím se) neškodně (jen jeden polárkáč u telky denně), osudově (jsme si souzeni, je to můj dvojplamen ale neví to) bohulibě (poklekni hříšné dítko na struhadlo a odpros tatíčka za odpuštění), odvážně (zemřel po pádu z lana připevněného 30 metrů nad zemí), láskyplně (do vězení jsem se dostal jen kvůli svým milovaným dětem), soucitně (krade, lže, fetuje, ale přece vlastního syna nevyhodím z bytu). Závislost se někdy ráda vzhlíží v zrcadle vlastní přijatelnosti, svůdnosti a dobrotivosti. O to těžší je takovou dámu sesadit z piedestalu.

 

Bratříček Ego, sirota Pokora

Zpočátku příjemná, uvolňující, zábavná, slastná, opojná, pak začne si vybírat svou daň. Život s ní začne být peklo. Krásný kostým začne nesnesitelně škrtit a dusit, šminky se roztečou ve směšnou masku… přesto je těžké to vše odhodit. Je těžké zůstat před sebou i světem nahý. To přece bratříček Ego nedovolí. Jen tak padnout na kolena a podívat se tváří v tvář… Pokoře.

Co spatří Pokora v tu chvíli před sebou?

Na smrt vyhladovělou bytůstku. Duši zoufale hladovějící a volající po Bohu, opuštěné novorozeně po matce, člověka po LÁSCE.

 

Hlad po lásce ve vztazích

Závislost je hlad po lásce. Ne po partnerské lásce, ne po lásce tajných milenců a milenek, není to hlad po lásce našich vlastních dětí, ani po lásce našich rodičů.

Ve vztazích lásku v průběhu života přirozeně hledáme a také nacházíme. Dávají našemu životu radost, šťávu, smysl. To je v pořádku. Pokud nejde o devastující, sžíravou závislost.

Ta hrozí tehdy, když nám chybí láska, která je mnohem starší, než všechny tyto vztahy.

Je to bytostná láska vyššího charakteru, láska Boha. Láska k životu, dědictví po předcích, láska sebe sama, láska, kterou nám nikdy nikdo nemůže vzít ani dát. Ani partner, ani děti.

 

Jak milujete, tak žijete

Avšak biologičtí či zástupní rodiče měli moc tuto základní, božskou lásku v srdci svého dítěte probudit. Vnímat ji a rozvíjet. Přjímají dítě s láskou, rozlišují nuance, dobré od zlého. Milují, ale nerozmazlují.

Jak milují oni sebe, tak milují nás. Jak milují nás, tak milujeme my sami sebe. Jak milujeme sebe, tak milujeme ostatní. Je to jednoduché. Nic jiného v tom není.

Rodiče měli tu moc rozvinout naši sebeúctu, sebehodnotu a nebo (aniž by chtěli či to uměli jinak) nechávat naše srdce hladové a podvyživené.

 

Proč někteří závislosti propadnou a jiní ne

Od dětství láskou naplněné srdce se nikdy zcela nevyčerpá.

Nebude potřebovat hledat potvrzení vlastní hodnoty u jiných. Nebude o lásku škemrat, smlouvat, obchodovat, nebude si potřebovat nic ve jménu lásky nalhávat.

Bude milovat stejně, jako bude milováno. Nebude si muset lásku zasluhovat svými nadprůměrnými výkony, úspěchy, slávou, nestane se „obětí“ „tyrana.“

Muže, který se má rád, nemůže svést žena bez sebeúcty, která škemrá o lásku. Nestane se jejím „tyranem“. Naplněné srdce nebude hledat lásku tam, kde není.

Nebude si plést lásku se otrockou závislostí. Umí říct NE a respektuje NE druhých.

Nebude ale neomylné, dokonalé, má co poznávat a učit se, ale když se splete, nenechá se korumpovat, trýznit. Neztratí pud sebezáchovy. Miluje život.

Pravděpodobně se citově nepřipoutá k partnerovi s vážnou závislostí na čemkoli, a to ani nevědomě.

 

Když srdce šílí hlady

Hladové, závislé srdce nikdy nemá dost. Je permanentně frustrované. Čím větší frustrace a nevědomost/zaslepenost, tím těžší závislost/devastace.

Závislý člověk neumí čekat na ty správné dveře aby se dostal, kam chce. Závislý člověk se vrhá hlavou proti zdi. Musí mít hned a všechno.

Jediné, co dovede jeho frustraci a napětí dočasně snížit, je objekt touhy.

Jakmile se ale nasytí, zážitek skončí, účinky drogy pominou, dostaví se opět deprese a frustrace. Je to časem tak neuspokojivé, že už ani to, po čem kdysi toužil, ho nedokáže uspokojit. Dokonce to může nenávidět, obviňovat, zatratit.

To božské, to spasitelské, co ve skutečnosti závislý hledá, v předmětu touhy totiž není. Není to ale ani ďábelské. Je to jen jaké to je. Význam tomu vždy dodáváme my. 

 

Srdce závislé, srdce bez citu

To božské, co závislý člověk hledá, je ve všem, v čem to nevidí, necítí. Nejméně to nachází v tom, k čemu se upíná. Samá voda, samá voda…

Proto závislý člověk žije v domnění, že má na lásku (předmět své touhy) nárok. Nárok, to je takový macho. Vymahač s nelegální bouchačkou, blbec ve hře. 

Myslí si totiž, že láska se nachází vně. Že ji vlastní někdo, kdo mu ji může dát. Všichni ji mají jen on ne. I on je hoden lásky. Všichni to říkají. Je hoden, ale jinak, než jak to chápe. Dle jeho logiky má totiž na lásku nárok. Nemá. Těžko si nárokovat to, co už máte. Lásky má každý ve svém srdci dost, ale závislý o ní „jen“ neví. Je jako nevyzvednutý, zaprášený balík od Boha. 

A tak tu lásku, kterou ve svém srdci necítí, nedokáže naplno propojit s vnějším světem. S lidmi okolo. Nevnímá jejich lásku, zájem, city, hodnotu. Jeho detektor lásky, jakoby byl v útlumu, nebo byl úplně vypnutý.

Necítí lásku, ale jen hlad. Hlad po tom „jednom,“ do čeho si lásku promítá. 

To je důvod, proč vás člověk závislý (na čemkoli) nikdy nemůže hluboce milovat.

 

Příště:

Jak procitnout do lásky.