Literra

TICHO

Pierra, 2015

Nedokázala v sobě najít jediné slovo. Jediné hnutí mysli, které by vyvolalo obraz, myšlenku, slovo. Jako někdy na návštěvě u mámy.  

„Tak mi něco vyprávěj…“ 

Od té chvíle se všechno zavře. Jako říct básničku. Jen tak, z voleje. Nástup na jeviště, stovka cizích očí a uší upírá pozornost na vás. Očekávání by se dalo krájet. Nechcete jej zklamat. 

Máma má sice jen jedny uši a jedny oči, ale vyjde to nastejno. Vidí stovkou očí a uší. Protože je to máma. Tak dobře vás zná. Jediný co nezná, je váš život.

Jak najednou začít něco vyprávět, když není, kde navázat. Lze jen nastoupit na jeviště a začít NĚCO říkat. Obnažit se před stovkou očí a uší, který nezajímáte vy, ale to, co z vás vyleze. Se kterými nemáte žádný opravdový kontakt.  Vržu NĚCO jak rozbitý housle, kterým chybí struna. 

Dívám se z okýnka jedoucího auta do čarokrásné krajiny. Vím, že jindy by mě uchvacovala, ale tentokrát se na ni dívám cize, jak na obrázek v lesklém časopise.  Je dokonale krásný, a dokonale mrtvý.  Jako já.

„Jsi nějaká zařezaná,“ řekne maminka.

Jsem. 

Je to divný stav beztíže.  Jakoby vás anesteziolog odpojil od zdroje napájení a nervové synapse ve vašem mozku poblikávaly jen mdlým nouzovým světlem, kdyby se náhodou nějaká zbloudilá myšlenka hodlala probudit, tak aby nezakopla cestou o práh vědomí.  Jenže v hlavě všechno spí. Drátky jsou bez kontaktu. 

Můj zrak se obrátí k centrálnímu ohništi. Uprostřed dohasínají poslední uhlíky. Nějaká holka v červené kapuci se v nich zamyšleně šťourá klackem. 

Tak tohle jsem já? 

Hej, a je ti aspoň smutno? Oslovím ji. Pokrčí rameny.  

Do ohniště už dlouho nikdo nepřiložil. Dříví došlo. Kolem temná, tichá noc spícího lesa. Co teď? Naslouchám pozorně, zda z hloubi neuslyším nějaký zvuk, představu, nápovědu, narážku. Nic. Jen ticho a prázdno. V břiše chladná, sněhová břečka. 

Kilometry ubíhají a mezi námi třemi neproniknutelné ticho. V autě i u vyhaslého ohniště. Zklamala jsem. 

Tak nic neříkej, když není co. Nemusíš zpívat, když ti není do zpěvu. Nemusíš dělat vůbec nic. Můžeš stát na jevišti úplně zticha, pak se uklonit a zase jít. 

Holka v červený kapuci se té představě lehce usmála…