Literra

P.F.© 2014

Stíny

Nesnášela zlo a ošklivost. Nevěděla jak, ale byla si jista, že spolu tyto dvě věci nějak souvisejí a věřila, že na svědomí je má tma, která je ukrývá pod svým pláštěm.

Proto se tmě vyhýbá.

Vždycky když manžel a děti usnuli, zavírala se v koupelně, rozžínala svíce a lampičky a celé hodiny se dívala do zrcadla. Pročesávala si vlasy. Měnila pózy, šperky a šaty.

Dokud nenašla v zrcadle svou nejkrásnější tvář, věděla, že je cizincem ve vlastním těle a nemohla usnout. Nikdy nespala s cizími lidmi.

 

Jedné noci se zase podívala do zrcadla.

Lekla se.

Žádná tvář v něm nebyla. Zrcadlo jen odráželo její černý stín. Zneklidnilo ji to. Zavolala opraváře zrcadel, ale ten na předmětu žádnou vadu neshledal.

„Zkoušela paninka jiné zrcadélko?“ řekl bodře.

„Ano, všechna. A žádné nefunguje!“, zoufala si.

Opravář pokrčil rameny, vytáhl papíry a začal vypisovat fakturu. „Nechci vám radit, ale běžte si lehnout, paninko, zejtra je taky den,“ zívnul si.

Lehnout!? Ona má porouchané zrcadlo a on řekne, aby si šla lehnout!

„Jste jen přetažená. Máte nedostatek melatoninu, takže stín pohltil odraz vaší tváře. To se občas stává i v lepších rodinách. Vaše zrcadlo je jinak v naprostém pořádku,“ zívl místo pozdravu a zmizel ve dveřích.

 

Neusnula.

Snila o planetě, kde najde svou tvář. Slunce tam nikdy nezapadalo, nebylo tam sychravo, ošklivých ani zlých; nebylo tam noci. Vše tam stále kráčelo vstříc k slunci a dlouhé, černé stíny nechávalo za sebou.

Ještě té noci zkontrolovala spícího manžela a děti a po špičkách se vytratila z domu. Vydala se nočním vlakem na dlouhou cestu…

 

—

Louka zalitá sluncem a všechny bytosti jsou zde tak šťastny; říkají si: bratři a sestry!

 

Zahlédl ji. Líbila se mu její tvář, kůže, stále ještě bez vrásek. Líbila se mu i její drobná kolena a ruce s dlouhými štíhlými prsty, které objímaly hrnek s horkým čajem. Vábily ho svou zranitelností.

Lákaly ho tyhle mírumilovné myšky, které toho o sobě ještě moc nevědí a hřejí si čumáčky v čajové páře.

Zkušeně si ji prohlížel tak, aby ho zaregistrovala, a zároveň, aby v ní nevzbudil podezření, že se o ni zajímá.

Jakmile zachytila jeho pohled, rozostřil ho do prázdna a pak, když už věděl, že ona ví, ale předstírá že neví, že on ji pozoruje, už si jen počkal na její reakci. 

 

Rozvlnila se.

Položila ladně svůj hrnek na pařez, vzala konvici s horkým čajem, dojemně vypjala svůj drobný hrudníček a o něco nadýchanějšími krůčky než před tím, začala obcházet své krásné bratry a sestry, aby jim dolila nápoj. Na každého se zářivě usmála. Viděla se ve svých bratrech a sestrách, jako kdysi samu sebe v zrcadle, kdysi dávno, dokud ještě fungovalo.

 

Až na toho jednoho.

Vyprovázel ji pohledem, kam se hnula. Sledoval ji. Předstírala, že o něm neví. Dávala si záležet na tom, aby se jejich oči nestřetly.

Mezi hercem a divákem přece musí být neviditelná stěna.

Jenomže on byl kejklíř.

„Na mě jsi zapomněla, sestřičko?“ přitočil se k ní s poloprázdným hrnkem jakoby nic a její divadelní představení tím pro tentokrát skončilo.

Nedokáže se na něj podívat. Mlčky mu nalívá čaj. Ruka ztrácí ladnost a chvěje se.

Cítí jeho pohled a najednou je jí trapně. Nechtěně mu polije botu.

„Promiň,“ řekne.

Je mizerná herečka. Sebevědomí před ním uhrát neumí.

Pochopila, kdo je na tomhle „zájezdu“ vedoucí.

Pro něj je to dobré znamení: Chce ho.

 

–

Ještě pořád před ním prchala. Bylo jen otázkou času, kdy ji doběhne. Nespěchal. Byl na to už příliš starý. Cílem je cesta sama. Vychutnával si ji.

Něco mu vykládala. Něco o sexu, kmenových buňkách, nebo snad o duši, už neví. Protékalo to

skrz jeho uši rychleji, než Pu Erth z konvice, který v čajovně, sedíc na měkkých polštářích, už hodinu usrkávali. O řeči tady vůbec nejde.

Měla na sobě kristusky, karmínovou sukni po kotníky a holé břicho, které jí koukalo z nepochopitelné… košile, z bílé košile s límečkem, který útlocitně obepínal květovaný šátek s pionýrským uzlem, vlasy stažené do drdolu, z ušních lalůčků jí visely dřevěné figurky z Člověče nezlob se.

Od pasu dolů vypadala jako ušmiklá Panna Maria a od pasu nahoru jak lehká holka převlečená za letušku bulharských aerolinií.

Začal mít těch komedií dost.

Zatáhl za ten pionýrský šátek a přetáhl jí ho přes oči. Vyhrnul jí sukni a vzal kolena do dlaní. Zíral mezi ně, do studny. Přestala mluvit. Seděla na dně té studny, rukama si objímala kolena a dívala se nahoru ke světlu. Dlouhými prsty si smyslně pohrávala s miskou čaje u svých úst.

„Co na mě tak koukáš?“ Upřela na něj oči postřelené srny. S rozpaky si uhladila uvolněný pramínek vlasů za ucho.

„Strašně ti to dneska sluší,“ těkavě ji skenoval a předstíral, že právě poprvé spatřil originál Mony Lisy.

Vysadil ji na piedestal.

„Jsi krásná.“

Přesně to chtěla slyšet. Poposedla na polštáři a stydlivě sklopila zrak k zemi ke kotníčkům, aby si urovnala sukni.

 

Rád svlékal duše z nepadnoucích kostýmů. Byly pak jak nová kapitola. Musely začít od začátku. S ním…

Náhle vymrštila ruku a ve vzduchu zasvištěl kov. Ústa jí na tváři vykouzlila bezelstně šťastný půlměsíc, průzračný jak sklo.

„Tobě to dneska taky strašně sluší, bratříčku,“ řekla.

Nezaregistroval ani stopu po ironii a přitom cítil, jak se špička meče, kterou svírala ve svých dlouhých prstech, něžně dotkla jeho ohryzku.

Na prázdno polkl.

Podíval se na ni. Poprvé doopravdy. Překvapeně. Konsternovaně. Užasle. Jako na někoho, koho vidí poprvé v životě.

Vypadl ze zrcadla. Z jejího zrcadla. Spatřila v něm sebe. Byl její stín. Ten Stín.

Takhle to tehdy začalo.

 

—

Oddechují, břicha k sobě přilepená. Hladí ji ještě několik minut po zadnici a pak se jako obvykle vrátí ke své manželce.

Ona usne. Nastoupí do nočního autobusu, který ji doveze domů, k jejímu manželovi a dětem.

Stejně jako stokrát před tím, není si jistá, jestli tuhle noc něco prohrála, nebo vyhrála. Případně co.

Autobus je prázdný a potemnělý. Venku žádné světlo. Nevidí, kudy jede. Zdá se, že jezdí stále dokola. Celé dlouhé roky.

V jednu chvíli se jí zamotala hlava. „Rozsviťte!“ Zavolala na řidiče.

Ten má ale hlavu na volantu a spí. Spí za jízdy… a nápadně se podobá opraváři zrcadel.