Lucidní (vědomé) snění není něco, po čem bych někdy toužila, co bych se učila, a dokonce jsem dlouhá léta nevěděla, že lucidní snění má název a píšou se o tom knihy.
Bylo mi to dáno jako dar. První lucidní sen se mi „přihodil“ poprvé kolem mých 19 let, od té doby jich byly desítky, některé si pamatuji dodnes. Vždy přicházejí spontánně.
Jsou to zážitky, které nemají srovnání s ničím, co zažíváme v běžné, každodenní realitě. Jsou to stavy, v nichž se doslova vysvlékám z fyzického těla, abych se mohla jen silou myšlenky vznést, pohybovat svým éterickým (nehmotným) tělem v prostoru, kam se mi zachce, abych se mohla svým dotekem předmětů, podlahy nebo stropu přesvědčit, že se mi to „nezdá“, že jsem opravdu mimo své tělo, abych mohla prostrčit ruku zdí, když se proto rozhodnu, abych mohla vylétnout z okna a letět ztemělými, široširými krajinami a dechberoucími výšinami, abych se mohla pobavit tím neuvěřitelně svobodným stavem, v němž se snoubí zábava, potěšení, vzrušení a strach dohromady… než se lucidní sen promění v sen obyčejný, v němž věřím klamu, že sen je realita… aby se po chvíli vědomí opět vynořilo nad hladinu a zpozorovalo, že ví, že sní.
O nic z toho se však nesmím nijak snažit. Jinak to přestane fungovat a usnu jak Šípková Růženka, anebo se probudím.
Považovala jsem to za svou zvláštnost, se kterou jsem se pro pobavení občas někomu blízkému svěřila…
Až se mě jednou jeden známý s vážnou tváří zeptal: „A jak s tím pracuješ dál?“
Vůbec mě do té doby nenapadlo s tím nějak „dál pracovat.“
Ukázal mi knížku o lucidním snění, (do té doby jsem nevěděla, že nějaká existuje). Byly v ní popsány techniky, jak lucidní snění vyvolat.
Na jednu stranu bylo pro mě překvapením, že lucidní snění je popsáno a že zjevně nejsem sama, komu se „to“ děje, na druhou stranu mi přišlo divné trénovat „to“ pomocí podrobnéhoo návodu a technik.
Můj známý byl z těch, kteří toužili lucidní snění zažít, umět, už několik týdnů následoval postupy z knížky, včetně toho kdy jít spát a co kdy jíst… a pořád nic. Byla jsem pro něj živý důkaz, že to, o co se snaží, je možné. Naděje. Chtěl se o tom pořád bavit. Jak to dělám, co se při tom děje…
Bral to jako něco hodně důležitého, jako cíl, který až bude ovládat, bude duchovnější než je nyní. Nabádal mě, že bych „s tím“ měla nějak pracovat, naučit se ten stav vyvolat záměrně, technikou, abych to dokázala nějak lépe duchovně využít.
Mně se tím pádem o tom chtělo mluvit čím dál míň, připadla jsem si málem jako barbar, když s tím „víc duchovně pracovat“ nechci.
Nemám pro tohle duchovní snažílkovství moc pochopení a trpělivost. Když je v tomto směru něčeho moc, jde mi to za chvíli na nervy, obsah jakoby se vyprázdnil a kouzlo toho, co je jinak přísně neverbální, jakoby se v řečech, usilování a technikách ztratilo.
Ale od té doby mi v mysli zůstala určitá pozornost vůči tomuto fenoménu – jak se mi to vlastně děje? Proč mně ano a někomu ne? A co je na tom tak fascinujícího? Koneckonců i pro mě?
Když jsem o mnoho let později dělala meditaci zvanou vipassana, uvědomila jsem si, že lucidní snění spočívá ve velice subtilní pozornosti. Že je to vlastně vedlejší efekt, který se může dít i při vipassaně.
Proto (aspoň pro mě) nemůže fungovat žádný „technický návod“ jak na lucidní snění. Je to momentální stav bytí.
Je to stav stav, v němž je vědomí natolik bdělé, (a zřejmě i koncentrované) že zaregistruje i mezery mezi myšlenkami. Zaregistruje tenoučkou a křehoučkou hranici mezi bděním a sněním a v ní je schopno setrvat a pozorovat, co se děje. Sním a vím, že obrazy a děje, které sním, nejsou reálné. Můžu si je tedy tvořit a vybírat. Ale tím to obvykle nezačíná.
Většinou to začíná zpozorováním jemného momentu, kdy se éterické (nehmotné) tělo začne oddělovat od fyzického. Je to naprosto slastný zážitek.
A někdy i dost veselý. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem si v okamžiku oddělování začala hrát:
Napadlo mě, že se tentokrát „nevyklopím“ z fyzického těla bokem, (jako kytara z futrálu) ale že z těla vystoupím přes hlavu. A co se nestalo: Éterická hlava uvnitř fyzické hlavy začala jakoby narážet zvnitřku do temene lebky. Tam a zpátky, tam a zpátky, odrážela se od temene jako pingpongový míček. Celé éterické tělo od hlavy k patám se odráželo tam a zpátky a mě to přišlo náramně vtipný, smála jsem se, jak to nejde. Nakonec jsem to vzdala a z fyzického těla se vyklopila bokem.
Až později jsem náhodou narazila na nějaký text, z něhož mě zamrazilo. Netýkal se lucidního snění, ovšem psalo se v něm, že temeno hlavy se pro výstup éterického těla otevírá jen v okamžiku smrti. Proto to nešlo! (A zkoušet to už fakt nebudu).
Lucidní snění se tedy podle mě z knížky, podle nějakých návodů naučit nedá, pokud už nemá člověk dostatečně rozvinutou vnímavost vůči svému tělu a přítomnému okamžiku, bytí tady a teď.
Jen tak je schopen zachytit jemnost přechodu mezi dvěma stavy – bděním a sněním a zůstat v onom meziprostoru nezávislým pozorovatelem, neupadnout do běžného snu, ale ani se zcela neprobudit.
Tahle pozornost je podle mě klíčová, a lze trénovat meditacemi, jako je například právě ta vipassana.
Lucidní sen často pokračuje létáním, ale někdy je létání i jen obyčejným snem.
(Pokud ve snech létáte, je větší šance, že dokážete obyčejný sen proměnit v lucidní, protože létání je spojeno s tělem a pohybem. Někdy stačí si jen ve snu uvědomit, jak vám létání jde, zrychlit, zpomalit zvolit jiný směr a náhle si uvědomíte, že sníte a začnete svůj sen řídit.)
Podle stylu létání poznám, jak na tom jsem. Když jsem byla mladší, musela jsem mnohdy vyvinout k vzletu úsilí, čím jsem starší, nebo je můj život harmoničtější, tím rychleji a bez námahy se dostávám do letové hladiny, v níž to letí samo, aniž bych musela hnout křídlem. Ty výšky jsou často závratné. Když je ale létání obtížné, je to znamení, že i v běžném životě mi něco bere energii víc, než je nutné… a je toho mnohem víc, jak (koneckonců nejen lucidní) sen využít v běžném životě.
Nezáleží mi na tom, co lucidní snění je, nebo není a co si o tom kdo myslí. Nebo jestli (zrovna v tomhle) budu někým jiným pochopena.
Dřív jsem si myslela, že to je nějaká neškodná, neurologická porucha, která souvisí se spánkovou paralýzou či hypnagogickými halucinacemi, jak jsem se dočetla.
Ale nezáleží na tom.
Někdo Lucidní snění považuje za znak šílenství či podivínství,
ale nezáleží na tom.
Mnozí si o lucidním snění hýčkají mýtus, že je to příznak duchovní vyspělosti nebo dokonce osvícení.
NENÍ.
(Tím spíš ne, když to dotyčný hodně chce).
Lucidní sen je pouze stav vědomí, který není nutně spojen s duchovností nebo náboženskými praktikami.
Přesto některé duchovní praxe mohou lucidní sny používat jako nástroj k prozkoumání podvědomí, komunikaci s vyššími silami.
Například v tibetském buddhismu nebo v šamanských praktikách může být nástrojem pro komunikaci s duchovním světem. Někteří šamani lucidní sny využívají ke komunikaci s duchy, zvířaty či předky, či k vykonání rituálu.
Leave a Reply