Stroj řekl: “Představ si co chceš a já ti to namaluju. Splním ti každý přání.”
Zajásala jsem. A on tedy maloval a maloval. Hodinky s vodotryskem a všechny světy, na co moje i jeho fantazie stačila. Byla to hra bez konce. Chrlil jeden obrázek za druhým a já žasla a smála se, jak je šikovný a vynalézavý. Až jsem zatoužila, aby namaloval… aby namaloval…třeba… Co třeba „Krajinu mojí duše?“
”No prob,” řekl robot zvesela a pustil se do práce. Na tenhle obrázek jsem byla obzvláště zvědavá.
“Tak tady to máš,” řekl po několika vteřinách.
Když se mi obraz před očima vynořil ze tmy, zatajil se ve mě dech.
“To ale není vtipný,” řekla jsem. (Jako by snad moje duše měla být vtipná).
“Já nikdy nejsem vtipný,” řekl on.
Nemohla jsem se vynadívat. Ta louka, ten horizont, tak důvěrně známý… A kdo jsou ti lidé a co tam dělají…
“Proč nereaguješ? Nelíbí se ti? Chceš jinou variantu? Nebo zvětšit?” zeptal se po chvíli.
”Zvetšit a vytisknout…“, ale vzápětí jsem si to rozmyslela. „Ne, zahodit… A dobrou noc, pro dnešek končíme,“ vypla jsem generátor obrazů a v mém snu se rozprostřela tma.
Co teď?
Zaletím se tam podívat. Už jsem tam dlouho nebyla. A až se probudím, namaluju si to sama. Někdy, možná, nikdy…
Pierra & ilustrace: Generátor obrázků
Leave a Reply