To bylo ještě než začal čas. Dreamtime, svět utkaný z propojených vláken, na nichž visí vize zavěšené jako korálky.
Bozi tehdy viděli zvuky a slyšeli obrazy.
Tak tvořili svět. Zpívali mantry vysněných krajin, rostlin a zvířat a dali jim tak jedinečné vibrace, jež je zhmotnily v tvary, barvy a vdechly do nich život. A Oni sami jsou lidské bytosti s vdechnutým božstvím.
Probudili se ve snu. Stali se tak dechem a duchem vysněné Země a Země je jejich bohatstvím, zázračným výtvorem, posvátným místem, Matkou.
Krajina je prodloužením jejich těla, v němž se zabydluji písněmi a rituály. A když pak cestují, rozšiřují svou životní zkušenost, paměť a prostor; a tedy sami sebe, své osobnosti. Jako lidské tělo, krajina je nedělitelný celek.
Písně propojuji části krajiny jako cévy a žily v lidském těle.
Kdo neví, kde jsou bobule a kde kořínky a neuživí se v krajině, je vystrašený jako male dítě, které ztratilo matku. A kdo má strach, v zatemnění mysli ztrácí schopnost vidět.
Nevidící, domorodý homeless, pobuda, tulák, spi ve špíně chodníku.
Páchnoucí, hnijící lidský odpad.
A nad nim na billboardu stojí dětičky s mléčnými zoubky a modrýma očima, hledící k nebi, tělíčka oblečená do bílých košilek, rozestoupená po krajině, v reklamním spotu pějící chóry s andělskou ozvěnou vyrobenou v nahrávacím studiu. Tak jako bílé dětičky byly vybrány, umyty, učesány, oblečeny, nasvíceny, rozmístěny, tak reklama byla navržena, zaplacena, nafocena, natočena, sestříhána, ozvučena, přefiltrována, vytištěna, umístěna na billboard, vysílána v televizi, sledována. „SPIRIT ZEMĚ,“ četly miliony očí reklamní slogan.
Na ulicích, v metru, v televizi. Jak byla informace dekódována, vysvětlována, pochopena, interpretována? Nijak významně. Sděleni bylo prázdné. Spirit Země byl ukraden.
Spatřila jsem ho utopeny v té láhvi svírané stehny čtyřiceti tisiciletého dítěte, kterému odtrhli mámu od úst, jejíž písně zabetonovali do dálnic a mrakodrapů.
Teď, ukojeno, upito, pozvraceno, dítě spalo, obráceno do „času snů,“ tisklo k tělu poloprázdnou láhev lihu, ve směšném strachu z dalších prznitelů a zlodějů.
V tomhle novém, šíleném snu už se raději víckrát neprobudit. Spát a spát navždy.
Lahev spiritu – špiritusu, byla podle zákona řádně ukryta v papírovém sáčku před zraky ochránců morálky nevinných občanů Země.
Té mase klimbající ve strachu probudit se z vlastního, bezpečného snu sáčkové morálky, jež dává lidskému vědomí nadpřirozenou schopnost: něco vyrábět, prodávat, konzumovat, a přitom zdánlivě bez újmy na duševním zdraví popírat že to existuje.
Šup s tím do kouzelného sáčku. A naopak investovat do propagace něčeho, co není, čeho se nedostává a přitom věřit, že to samotná reklama vytvoří, nahradí, zhmotní, vyčaruje…
Třeba Dusi Zeme.
Ale… nebylo snad na počátku slovo?
Proč by tím slovem nemohl být reklamní slogan? A co svět protkaný sítí obrazů s vizemi bohatých klientu? A co internet, nástroj pro čtení cizích myšlenek, kdykoli a kdekoli, a co kontinenty, části těla Matky propojené sítí letadel, rychlovlaků a lodí, a co úcta k posvátným místům, těžištím ropy a drahých nerostů. Copak se v krajině opravdu neuživíme? Copak nemáme stále dokonalejší a citlivější nástroje k vidění, slyšení a hmatu?
Copak sáčky neschovají všechno, co nechceme vidět? Copak tenhle náš společný SEN, zvaný realita, není dost dobrý?
Spěme sladce. Dreamtime.
Leave a Reply