Zdroj: The Sydney Morning Herald Magazine, 10. června 2006, autor: Fenella Souter, překlad: Pierra Fatuhiva, 19.6.2006
Odsouzeni ke konzumaci
Jak nedávno ekonom J.K. Galbraith zjistil, jedinec slouží průmyslovému státu nikoli jeho zásobováním pomocí spoření a kapitálu, ale konzumováním jeho produktů.
„Není dále podstatné, že v otázkách náboženství, politice nebo morálce, je tak komplikovaně, šikovně a draze poučován.“
V roce 1967, když toto Galbraith napsal, lidé se museli cítit nepříjemně, dokonce rozhořčeně, jako dobře naolejované ozubení v kolesu. Teď platíme, abychom mohli nosit reklamu na našich zádech, hlavách, nohách. Reklamu uvádíme do našich škol, dopravy, malujeme ji na trávníky na MCG.
„Skrytí přesvědčovatelé“ jsou oslavováni jako vizionáři. „Revoluční“ nápad australského obchodníka Mitchela Davise umístit skutečnou reklamu do video her byl v květnu zprávou na titulní strany, ohlášen bez dechu, jako kdyby Fleming a Florey objevili penicilin.
Davise pohladila tato geniální múza při hraní populární automobilové detektivní hry Grand Theft Auto – „pro výzkum“. „Jedu autem ulicí kde jsou reklamy, ovšem falešné, nereálné. Napadlo mě, co kdyby to byly skutečné reklamy? To by bylo fenomenální.“
V knize Culture Jam: How to reverse America’s suicidal consumer binge – and why we must, Kalle Lasn, zakladatel protikonzumního časopisu Adbusters přirovnává moderní konzumenty k „Manchurian Candidate.“ V tomto filmu z roku 1962, který je v současnosti reprízován, Americký voják zajatý v Korejské válce, je lodí odeslán do Manchurie kde je mu „vymyt mozek“, aby se stal robotem pro vykonávání nájemních vražd.
„Moderní konzument je opravdu Manchurian Candidate žijící v transu,“ píše Lasn.
“Má nejasné ponětí o tom, že v určité době v jeho minulosti na něm byly vykonány experimenty, ale téměř si to nepamatuje. Zatímco byl opojen drogou, či byl příliš mladý na to, aby si něco zapamatoval, myšlenky byly implantovány do jeho podvědomí s cílem změnit jeho chování. The Manchurian Consumer je naprogramován ne aby zavraždil presidenta, ale aby šel a kupoval věci podle jednoho z mnoha předurčených příkazů. „Slogany mu teď jdou snadno do pusy. Má vřelý vztah k mnoha produktům. Dokonce jeho nejvrozenější nutkání a emoce jsou spouštěny bezprostředním kontaktem se zbožím.
Hlad je to samé co Big Mac. Dřímota rovná se Starbucks. Deprese rovná se Prozac. A co ten spalujicí neklid, ten hluboký, většinou již zapomenutý strach o ztrátu vlastní nezávislost a smysl pro sebe samotného? V Manchurian Consumer je to signál pro zapnutí televize.“
Musíme mít a… vyhodit
Množství zboží začíná být tak velké, že je dodavatelé „dávají pryč.“ Kup dva kousky za jednu cenu, supersize me, kup teď, plať později (jak pravdivé!).
V jednom čtvrtletí loňského roku vyprodukovala Amerika čtyřikrát více zboží než bylo prodáno. Nekontrolovatelný konzum začíná být tak nekontrolovatelný, že nemůžeme spotřebovat ani všechno, co koupíme.
Přes epidemii obezity, Australané stále zvládají vyhodit 3.3 milionů tun jídla ročně. (Austrálie má kolem 18 milionů obyvatel). Znehodnotíme čtvrtinu národních potravinových zásob, především proto, že lidé ho kupují moc.
Představovala jsem si plesnivý zucchiny, povadlou mrkev a zpola snědené zavařovačky v mojí vlastní lednici, zatímco jsem četla zprávu Australského Institutu, který konstatuje, že v roce 2004 Australané utratili $5.3 bilionů za čerstvé potraviny, které jsme nesnědli. Je to dostatečně šílené na to, aby vám to způsobilo zažívací potíže: $2.9 bilionů za čerstvé potraviny, $630 milionů za nesnědené take away jídlo, $876 milionů za zbytky, $596 milionů za nedopité pití a $241 milionů za mražené jídlo. To představuje třináctkrát větší čásku než bylo darováno Australskými domácnostmi zámořským humanitárním agenturám v roce 2003.
Celkově Institut spočítal, že vyplýtváme vice než $10 billionů za rok na produktech a službách, které nezužitkujeme. Mladí, bohatí a lidé s malými dětmi byli nejhoršími provinilci. Kupujeme oblečení, které k nám přichází „všemi cestami z Číny“ a oblečeme si je třikrát či čtyřikrát, nejvíce sedmkrát – záleží na dostupných studiích.
Čas od času v podstatě vyhodíme obsah celého našeho domu. Tak skip dippers – „čističi popelnic“ či „městští sběrači“ dokládají, že odpadkové koše za supermarkety a obchody přetékající jídlem a zbožím: dvou kilové balení pomerančů s jedním špatným pomerančem, krabice zavařovaček s těstovinovou omáčkou, jedna rozbitá a druhá se zašpiněnou etiketou – příliš práce dát to do pořádku. Žádné starosti, přijde nové zboží.
Australský Institut provedl výzkum o městských sběračích, v němž jeden pracovník supermarketu řekl, že zaměstnanci mají zakázáno vracet do polic jakékoli zboží, které spadlo na zem, i když je zabaleno v krabici a neponičené. Musí být skartováno. Mnohem méně než si dokážeme představit, je posíláno charitativním organizacím, někdy protože by to mohlo znehodnotit hodnotu značky v očích těch, kteří by byli schopni koupit si zboží v obchodě.
Místní kadeřník přehlédne neuvěřitelnou sbírku přípravků na vlasy v jeho kadeřnictví a vysvětluje mi, že dodavatelé neustále, aniž by přerušili linii jednoho výrobku, výrobek přeznačkovávají nebo přebalují. „Co mám dělat s těmi starými?“ Ptá se jich. „Odepiš to,“ říkají.
Neprodaný nábytek – všechny ty lesy, všechna ropa – a další položky jsou odepsány, protože se nevyplatí poslat ho zpátky do zámořských továren, kde byl vyroben. „Muset-mít“ trik se k nám obrací od milovaných hraček k elektronickému harampádí, které zamořuje trh a při tom závistivě pomrkává po ikonách.
Recyklace? Ha Ha.
Podle Sydneyského Total Environment Centre (TEC), skončí v Austrálii 25 milionů diskartovaných mobilních telefonů pravděpodobně na skládce.
V průměru Austaralné vymění svůj mobil každých 18 až 24 měsíců. Schéma recyklace mobilních telefonů – jež záleží jen na dobré vůli dodavatelů, je tristní selhání, říká TEC.
Méně než čtyři procenta jsou recyklována. Jeden zákazník mi řekl, že když se ptal v obchodě s mobilními telefony, jestli recyklují, prodavač se smál a řekl: „Vyhazujeme je. To je naše recyklace.“
Neexistuje žádné obecné schéma pro recyklaci počítačů, a to i přes to, že obrazovky s trubicovými katodovými paprsky obsahují kolem dvou kilogramů olova.
Dell je jediná IT společnost, která sbírá IT zboží jakékoli značky, bez ohledu na odměnu. Některé společnosti, jako Hewlett Packard přijímají zpátky jejich vlastní výrobky. Odhadovaný 1.6 milion těchto toxických potvor teď sedí na skládkách a více než 5 milionů čeká na řadu „na skladě“, tedy v koutech skříní nebo kanceláří.
Jsou hnutí, která se snaží zavést systém s rozšířenou zodpovědností výrobců (extended producer responsibility – EPR), kdy výrobci vezmou více zodpovědnosti za život a smrt jejich produktů. Ovšem odpor vůči této zodpovědnosti je silný, výzva pro výrobce je to příliš komplikovaná. Ale pochopitelně, není to pouhé plýtvání na konci výrobního cyklu, nad kterým bychom se měli pozastavit. Jsou to veškeré zdroje které jsme použili při výrobě produktu, z nichž mnoho z nic jich bylo využito zbytečně.
Závěr z něhož neutečeme? Příliš mnoho věcí.
KONEC
Leave a Reply