Zabloudila jsem
… ve svých myšlenkách a autobus se sunul dál a dál neznámou ulicí.
Vystoupila jsem.
Je neděle ráno, ulice liduprázdná, nazlátlá sluncem. Lemují ji roztomilé domky s předzahrádkami jak malovanými, nalepenými jedna vedle druhé.
Ulice dlouhá jak stužka se na obzoru vytahuje k nebi. Vede totiž do kopce.
Tam za ním v dálce jsem rozpoznala střechu domu, v jehož blízkosti se nachází ulice ve které bydlím. Tak tedy nejsem ztracená.
Na drátech žádní ptáci. Kakadu se občas za řevu přehnali v hejnu nad ulicí a pak nastal klid.
Na drátech visely za tkaničky deštěm a sluncem vyšisované tenisky.
Vyzout se z bot a vyhodit je do vzduchu a když se zachytí a zůstanou zavěšené, je to znamení: „Tady jsi doma…“
Jenomže můj domek s předzahrádkou je vzhůru nohama, na druhém konci Zeměkoule.
Na dalším drátě visel hlavou dolů ohromný netopýr na znamení… jednoznačné. Memento mori.
Blány jednoho křídla byly roztažené jako svitky a prosvítalo jimi slunce. Jednoho dne netopýr shnije, klouby povolí, a spadne do ulice někomu na hlavu.
Kocour spal stočený do klubíčka v ohromném květináči.
A bosý muž v kostkované košili popíjel v předzahrádce kafe a četl noviny.
Nad hlavou se mi objevila větev se zelenými citróny. Jeden jsem si utrhla, a strčila do kapsy, aby nikdo ten barbarský čin neviděl. Ulomil se i s větvičkou a listy. Voněl jako sto citrónů v jednom.
Otočila jsem se. Netopýr mířil hlavou stále do jednoho bodu chodníku. Tam, kam jednoho dne dopadnou jeho kosti.
A já mířila do bodu na obzoru. Tam, co se za chvíli ztratím já i tohle ráno, i tahle ulice.
Leave a Reply