Představme si tu absurditu, že bychom vyžadovali, aby všechny stromy vykvetly do 20. března a ty stromy, které by to nesplnily, bychom potrestali, například tak, že bychom jim uřezali několik větví.
Nebo že bychom nutili třešeň na naší zahradě, aby dávala plody na jaře, v létě, na podzim i v zimě.
Mohli bychom také očesat zelená, kyselá jablka. Strom pokácet a jít si koupit zralá jablka do obchodu.
Je to tak nesmyslné, že by nás ani nenapadlo, že takhle se někdy chováme sami k sobě i k druhým.
Chronos versus kairos
„Všechno má svůj čas,“ říkávala babička, když jsem toužila po něčem, co nebylo možno uspokojit ve chvíli, kdy jsem chtěla já, a ne ona. Tu větu jsem nesnášela. Znamenala pro mě pouze to, že mé babičce zjevně ubíhá čas jinak a je podmíněn mně nepochopitelnými okolnostmi. Nešlo jí nijak vysvětlit, že můj čas na vytažení nanuka z lednice nastal právě teď, bez ohledu na to, jestli už je po obědě, nebo ne. Babička si ale byla jistá, že nanuk se před obědem nejí a nezbylo, že se s tím smířit. A zatímco tedy konečně nastal po obědě onen vytoužený čas na pamlsek, pro dědu pak nastal čas „dát si dvacet,“ to aby se mu dobře zažívalo. Nevzpomínám si, že bych já osobně cítila potřebu oběd zažívat v leže a v pyžamu, ale celý školský systém byl jiného názoru, a tudíž se ve školkách miliony dětí po obědě oblékaly do pyžam a s hlavou na polštáři povinně zažívaly škubánky s mákem.
„Všechno má svůj čas,“ otravovalo mé dětství od rána do večera, aniž bych tušila, že vyšší moc (dospělí, systém, konvence) znásilňuje můj přirozený rytmus.
Všechno mělo sice svůj čas, čas měřený vnějšími okolnostmi a hodinkami, avšak času na vnímání vlastních potřeb bylo pramálo. Nikdy jsem si nestihla všimnout, že by pro mě bylo vstávání do školy v šest ráno ten pravý čas. Byl to čas budíku, jízdního řádu, školního zvonku, ale nikdy můj.
Totalita v nás
V zásadě měla babička ale hlubokou pravdu. „Všechno opravdu má svůj čas.“ Snažit se však tuto přírodní zákonitost naplňovat nařízením zvnějšku, je životem v totalitě, a to nejen v té reálné, politické, v níž jsme tehdy skutečně žili. A jak již víme, totalitní systém nepodporuje trvale udržitelné podmínky k životu. Nemilosrdně zabíjí ty, kteří vyčnívají z řady, absurdně uřezává větve třešním, které nevykvetly do 20. března, dělá z nás roboty.
Mnohdy v té naší, osobní i společenské totalitě žijeme dodnes a sami si ji vytváříme a hýčkáme. Žijeme mimo rytmus svých duší, protože si myslíme, že „musíme“.
Nenasloucháme svým potřebám, svým pocitům, svému tělu, stěžujeme si na nedostatek času, pověstný všudypřítomný stres a fůru povinností.
Všechno má svůj čas a naše tělo to ví a když ho neposloucháme, dá nám to časem najevo v podobně fyzické i psychické nepohody, poruch, nemocí.
Babička netušila, že když „Všechno má svůj čas,“ jednou to někdo nazve „vazomotorický cyklus.“ Možná by to nazvala Kolo života. Snad taky věděla, že život je krásnější, když jím hladce procházíme.
Náš přirozený vnitřní rytmus je stejně tak přirozený a tedy zdravý, jako příroda sama – jako že po zimě přichází jaro a když strom nevykvete, nebudou jablka. Příroda ví, na co je kdy správný čas, stejně jako to vědí buňky v našem těle, ví to naše nervová soustava i psychika. Věděli to přírodní národy i praprapředci, když vytvářeli rituály v souladu s životními rytmy.
Jednoduchý model Vazomorického cyklu, který může posloužit jako dobrá (konstelační) pomůcka pro to, abychom si uvědomili, v jakých nezdravých vzorcích v nejrůznější situacích a oblastech života jednáme. Jaké fáze cyklu přeskakujeme, protože se v nich necítíme dobře, nebo je ignorujeme a považujeme za nedůležité. Nebo ve které části cyklu vězíme a nemůžeme se pohnout dál. Model kola, který je docela fajn si fyzicky, konstelačně, s myšlenkou na nějakou naši konkrétní situaci projít (a prožít od začátku do konce) může názorně vyjevit něco, co běžně opomíjíme, v jaké části cyklu to drhne, kde jsme se zarazili, uvízli, a napovědět, co s tím.
Jak vypadá „uspěchaná doba“
Červená část asi nejvíce odpovídá naší současné tzv. „uspěchané době.“ Je to fáze nabírání energie pro nové věci, provokace novými podněty, výzvami, extroverze, výkonu, cesta za přáními, sny a cíli, uspokojování potřeb od velkých projektů po momentální náhražky (například chuť na sladké, když nejsou uspokojeny citové potřeby a nebo když není na obzoru žádná větší vize).
Je to ale i oblast víkendových zážitkových workshopů, kde se nabijeme zážitky, energií, dosáhneme kýženého stavu, případně katarze, ať pozitivní či negativní, ale pak jedeme domů, aniž by byl čas a možnost nechat to uležet, „doběhnout“, dozrát, zažít, (modrá část), vše se vrací zpět do starých kolejí a přichází zklamání, že krátkodobý „aha“ zážitek vyprchal jak pára nad hrncem a za týden pod nánosem každodenních povinností už nevíme, k čemu že jsme to minulou neděli vlastně došli.
Modrá je dobrá
Modrá fáze je integrace, sebereflexe, odevzdání se tomu co je teď a tady, sklízení toho, co jsme zaseli, ve vztazích je to fáze bytí spolu v relaxaci, (ale někdy i nepříjemné, nutné samoty – například období truchlení po ztrátě někoho blízkého), upevňování či ukončování vztahů, rozvahy, meditace, usebrání, období, kdy se zdánlivě nic neděje, ticha, přehodnocování, nová rozhodnutí z nové perspektivy, osvobozování se ze starých, destruktivních vzorců, nabírání sil, odpočinek, ale i kvalitní spánek. Tato fáze oddechu je například důležitá i pro zapamatování si naučené látky. Na tělesné úrovni tělo tráví, zbavuje se toxinů, startují se samoúzdravné procesy, hojení. Ty podporují napříkald biodynamické masáže, kdy klienta podporujeme v tom, co jeho tělo, potažmo psychika potřebuje.
Do modré fáze se nechce zvláště lidem orientovaným na výkon a úspěch, nebo těm, jimž přináší utrpení a bolest, kterou nechtějí snášet (například ze ztráty) a raději hledají útěchu v nových podnětech.
V modré fázi se také nachází tolik opovrhovaná nuda. Ve skutečnosti tolik důležitý a užitečný bod nula, přesně ten bod, v němž není žádný program na obzoru, kdy znuděné děti vyčítají světu (dospělým): „já se nudím, udělej s tím něco, bav mě!“
„Nudíš se, super! Teď je je jen na tobě, do čeho se pustíš. Je to jen tvůj čas a tvoje rozhodnutí. Co opravdu chceš, potřebuješ, sám za sebe, co miluješ?“
Když modrou fázi vynecháme, je to jako bychom vyskočili za jízdy do protijedoucího vlaku.
Takto ve zjednodušeném schematickém znázornění vypadá kolotoč uspokojování potřeb, stres, dříčství, workholismus, závislost na jídle, drogách, sociálních sítích, nových věcech, zážitcích, prokrastinace, konzum, nenasytnost, poruchy příjmu potravy, chronická únava, deprese, nemožnost vybudovat dlouhodobý partnerský vztah, pocity nedostatečnosti – touha po ocenění, přehnané ambice, vyprázdněný partnerský vztah závislý na vnějších podnětech (například jakmile se dostaví dům a vychovají děti, partneři zjistí, že si nemají co říct).
Jedeme jako fretky a na nic „nemáme čas,“ nebo je času stále málo.
Nejlépe se cítíme v červené části půlkruhu, i když je vyčerpávající. Po dosažení jednoho cíle ale i po neúspěchu se hned vrháme na začátek červeného půlkruhu, do další výzvy.
Do modré se nám nechce, nebo z ní netrpělivě utíkáme do červené – tedy dalších, nových podnětů.
Kdy z rozjetého vystoupit, aneb cesta k svobodnému rozhodnutí
Takhle by to mohlo vypadat, když se zdravě rozhodneme, že nevěnujeme čas a energii pro něco, co je sice lákavé, ale tentokrát si řekneme, dost, nestojí za to, nepotřebuji to. Opakuje se to stále dokola a je to zbytečný výdej energie navíc.
Leave a Reply