Minule jsme zavítali do středověku a zatančili si tanec smrti. Objevením Ameriky roku 1492 pro nás ale středověk definitivně skončil a my se ocitáme v pozdním feudalismu. Vzdělání je nám dostupnější než kdy dřív; díky Johannu Gutenbergovi tiskneme a šíříme knihy. Dočteme se například, že středem planetární soustavy není Země, ale Slunce. Díky mořeplavcům poprvé ochutnáme brambory, kakao, kukuřici i tabák. Patříte-li do vybrané společnosti, můžete už vlastnit první kapesní hodinky. A možná jste prvním kapitalistou, který provozuje manufakturu. Jsme renesanční lidé. Ve výtvarném umění opět objevujeme princip perspektivy, který znala už antika. Rádi napodobujeme přírodu. Na rozdíl od středověku už nepovažujeme příjemné smyslové vjemy za něco hříšného. Nejvyšší krásou už není Bůh samotný, ale za krásné považujeme, co Bůh stvořil.
Bůh nás stvořil i k tanci. Je na tom něco špatného?
Ano, je! Snad nikdy dosud, tak jako v 16. a 17. století, tancechtiví mladíci a panny neslyšely v kostele tolik kázání proti tanci.
Podle duchovních i světských mravokárců je tanec hřích a nástroj ďáblův. Církevní dobové prameny uvádějí definici tance: „Tanec jest ženského pohlaví s mužským a mužského s ženským skákání, zformované k zalíbení svému ve spolek a hledění i objímání jeden druhého, spolu frejovná rozmlouvání s pozdravováním a užívání k tomu bubeníků, trubačů, pištců k rozpálení těla hříšného k hříchům.“
A měli pravdu, slzíme dnes dojetím u filmu Hříšný tanec. Tanec skutečně svádí muže a ženu dohromady. A také proto tančíme!
Umění komunikace a flirtu
Naše roztančená těla se v 16. století dostávají do nebezpečné blízkosti. Jsme–li slečny či paní, nevíme ještě co je to spodní prádlo a naše sukně při tanci odhalují dokonce kotníky! Jsme–li urozenější dámy, pak naši řeč těla při tanci důmyslně doplňují vějíře. Pomalými pohyby kavalírovi říkáme: „Nezajímáš mě, jsi mi volný.“ Ovíváme-li se rychle, sdělujeme: „Miluji tě.“ Nejsilnějším gestem je ovšem vějíř upustit na zem: „Mé srdce patří jen tobě.“ A pokud neumíme udržet pod kontrolou žárlivost, prudce vějíř složíme. Zasunout vějíř můžeme do rukávu či do korzetu.
Galliarda, renesanční rock’n’roll
Snad nejraději tančíme tanec zvaný Galliarda, jehož název je odvozený od italského slova gagliardo. (smělý bujarý).
Nezáleží na tom, zda jsme dvořané, či prostí lidé. Tenhle tanec si postupně oblíbíme všichni. Tančíme v páru, přičemž nezáleží na tom, jakým způsobem jsou taneční dvojice v prostoru uspořádány. Po úvodních pěti krocích se rozdělíme. Tanečník před dámou předvádí svůj šarm: švihá nohama, podupává a vyskakuje, zatímco dáma ho za pohybu jemných krůčků a otáček obdivuje. Zkrátka nonverbálně komunikujeme. Někdy i slovně. Při podobných tancích je totiž šance na výměnu milostné korespondence.
Tanec pod širákem
Tanec je pro nás v době renesance metaforou lásky. S oblibou tančíme venku v přírodě. Bohatá šlechta v pěstěných zahradách, kde nesmí chybět lavičky, fontánky a květiny, jste –li méně majetní, můžete si zatančit se sousedy na návsi pod lípou.
Tanec ve školních osnovách
Umění tance otevírá dveře do lepší společnosti a proto už šestileté děti navštěvují lekce tance u dobře placených tanečních mistrů pocházejících většinou z Itálie. Tanci se vyučuje také na universitách, a v Londýně i na měšťanských tanečních školách. Právě proto v Čechách asi nejlépe tančili mladí šlechtici, kteří byli vysíláni na studia do zahraničí.
Do kostela nebo tancovat jdeš?
Jste–li ve stavu manželském a máte chuť si zatančit, dvakrát si to rozmyslete, a pro jistotu nepoužívejte líčidla. Vaše drahá polovička by se mohla proměnit v domácího mravokárce. „Honosná výzdoba žen, vypravených do tance, byla uvozována rčením skoro příslovečným. Nevrle ptá se instruktor modlitebníků vyšňořené ženy, spěchající do chrámu páně, proč se tak vystrojila: ‚Ženo, co pravíš, že se Bohu modliti jdeš a ozdoby zlaté, zlatem hlavu roucho ozdobené na sobě máš? A což do chrámu, do církve na tanec jdeš?‘
Výzdoba tato při tanci byla mravokárcům solí v očích. Líčili barvami černými, jak při zábavě taneční vzniká často zárodek rodinných svárů, věrolomnosti manželské.“ (Dr. Čeněk Zíbrt, Jak se kdy v Čechách tancovalo.)
Ještě že se tito renesanční mravokárci nedožili „božího dítěte“ Madonny, jak v roce 2008 s věnováním pro papeže Benedikta XVI. zpívá a tančí skladbu Like a Virgin na koncertě v Římě.
V hrobě by museli se obrátiti, do jak hříšného to století se lidstvo protančilo!
(Publikováno v časopise REDWAY 2009, text: Pierra Fatuhiva)
A tady tanec Galliarda:
Leave a Reply