(pokračování předchozího textu „Když srdce šílí hlady“)
Procitnout do lásky a otevřít jí svoje srdce. Cynikům to může znít příliš pateticky, pragmatikům ezotericky, ale je – li srdce bolavé, cynismus v něm nemá místo. Stejně tak jednou z něj odejde i bolest.
Je-li zrovna teď vaše srdce bolavé, je otevřené lásce. Čeká. Ne na lásku toho, kdo/co tu bolest způsobilo. Čeká na vaše přijetí. Na to, až se začnete mít rádi. Bezpodmínečně.
Bez podmínek
Bezpodmínečně se mít rád neznamená rozmazlovat se; tedy zavírat oči před svými selháními, slabostmi, vinit druhé, vyvlékat se ze zodpovědnosti za svoje problémy a hledat útěchu v chlastu, obžerství a jiných úletech, které svádí k závislostem.
Bezpodmínečně se mít rád znamená pravý opak: oči před tím vším otvírat a neobelhávat se, byť to není nic příjemného.
Bez podmínek, tedy i s tím, co na sobě rádi nemáte.
Líbí – nelíbí
Tohle zažíváme do různé míry, v různých variacích všichni, protože žijeme v duálním světě, kde ego perfektně rozlišuje co se nám líbí a co se nám nelíbí, co je příjemné a nepříjemné. Vybíráme si. Co je hezký a voňavý, to chceme, co je hezčí a voňavější to chceme ještě víc, co se nám jeví jako hnusný, od toho se odvracíme.
Oproti tomu v neduálním světě, kde nejsou záporná ani pozitivní znaménka, je vlastní exkrement hoden stejné úcty jako zlatá cihla a posledního bezdomovce milujeme stejně jako vlastní děti. Tak je totiž nedualita ve skutečnosti nabitá láskou. Jsou lidé s ambicemi žít dokonalý neduální život ještě tady ve hmotném těle, na planetě Zemi, nebo o tom aspoň tak mluví. Podle všeho je to tvrdá řehole a mimo zdi ášramů, klášterů, a jiných chráněných území je to k nepřežití.
Vrozená touha po neduálním světě
Přesto věřím, že neduálnímu světu se toužíme přibližovat všichni. Jsem si skoro jistá, že tuto touhu po jednotě, celistvosti, zakouší každý. Že je člověku vrozená, jako pud k životu a smrti, k níž život neodvratně vede. Všichni zemřeme a vrátíme se „domů,“ k (neduálnímu) Bohu, do bezpodmínečné lásky, přijetí, kde není protikladů, dobra ani zla, kde vše jedno jest.
Stavu neduality se pocitově přibližujeme například ve stavu zamilovanosti i hluboké lásky a vděku, kdy se nám zdá, že milujeme celý svět, co nás dříve rozčilovalo, je nyní naprosto nedůležité, dokonce roztomilé. Jsme schopni odpustit to, co nám dlouho leželo v žaludku, jsme otevřeni novým lidem, příležitostem, záříme a jsme nabití optimismem. Jakoby se naše dosavadní slabosti, hříchy, křivdy, myšlenkové vzorce zresetovaly. Láska hory (a těžkosti a rozdílnosti) přenáší.
Stavu neduálního světa se přibližujeme i v jiných situacích – v záblescích náhlých prozření, ve stavech rozšířeného vědomí navozených meditacemi, šamanskými technikami, psychotropními látkami.
Co je přijímáno a milováno, to je léčeno
Jak to všechno souvisí s procitnutím do lásky? S otevřeným srdcem? S vysvobozením se z destruktivní závislosti?
PŘIJETÍ je klíčem. V neduálním světě je také všechno přijímáno bez rozdílu. A proto přijetí. Přijetí a zase přijetí.
Nejde o to nutit se přijímat a milovat celé lidstvo, přestat vraždit klíšťata, stát se vegetariánem a ubytovávat doma bezdomovce.
Pro začátek stačí přestat se starat o to, co dělají dobře nebo špatně druzí lidé. Partneři, přátelé, známí i neznámí, politici.
Pro začátek je nutno uklidit si důkladně před vlastním prahem, respektive ve svém vlastním životě, ve svém nitru. Začít malými věcmi.
Tou (zdánlivě) malou věcí je právě přijímání. Postupné přijímání VŠEHO co se nás bezprostředně dotýká, co nás rozčiluje na druhých, na sobě, co nemůžeme změnit, byť nám to připadá sebevíc nepřijatelné.
Přijímat postupně, co se nám v životě stalo, dělo, i co se nám děje právě teď. Všechno, co jsme ve svém životě nechtěli nebo nechceme a nedokážeme to změnit.
Přijímat i to, co na sobě nemáme rádi. V čem jsme selhali a selháváme. Třeba i pocit, že nejsme schopni mít „dost“ rádi někoho, kdo si podle nás zaslouží víc naší lásky a pozornosti.
Přijměme s láskou svou zranitelnost, pocity méněcennosti a to, co se kolem toho vine jak liána: žárlivosti, závisti, závislosti, nečisté motivy. Přijměme i to, že jsme na něčem příliš závislí, protože to teď jinak neumíme. Přijměme, že je to dočasný stav.
Přijměme smutek, zoufalství, nepohodu. Přijměme se takoví, jací jsme, bez masek, které ukazujeme navenek. (A nemusíme si je hned násilně před ostatními strhávat, my jsme si je z nějakého důvodu vytvořili. Přijměme i to, že je -zatím- máme, aby nás chránily. Ale sami sebe přijměme i bez nich).
Postupné, trpělivé, pozvolné, přijímání toho, co bychom na sobě nejraději neviděli, co bychom nejraději neprožívali, necítili, je jako sbírání střepů z rozbitého džbánu, jako návrat poztrácených částí sama sebe.
Jako by to byly naše děti, zatoulané, nechtěné, zavržené, zanedbané, bloudící v labyrintech naší osobní historie. Čekají na naše přijetí, na návrat domů, zpět do našeho srdce.
Vy nemusíte udělat nic víc ani nic méně, než je „pouze“ přijmout. Otevřít jim dveře. Pozvat je dál. Smířit se s tím, že jsou vaší součástí.
To přijetí většinou není snadné, rychlé, ani bezbolestné. Není to věc pouhých představ a vizualizací. Nestane se to jen tím, že si to pro jednou uvědomíme, nebo řekneme a odškrtneme, jako položku v diáři. Otevřít srdce a přijímat něco znamená sžít se s tím jako s hostem, o kterém nevíme, jak dlouho s námi bude chtít zůstat. Možná na chvilku, možná na déle, ale jsme odhodláni hostit ho na pořád.
Přijímání nechtěných emocí, stavů, situací, událostí, je někdy běh na dlouhou a nepřehlednou trať a odehrává se nejen v mysli, ale také na emoční a tělesné úrovni.
Když ale ty naše ošklivé, nechtěné děti přijmeme do své náruče, přestanou nás jednoho dne otravovat a děsit. Začneme je mít dokonce rádi.
A co je přijímáno a milováno, to je léčeno.
Příjímání nebo odpouštění?
Přijímat neznamená zadržovat.
Přijímání je nádech, pouštění je výdech. Co ubližuje už k nám nepatří, odejde samo, odpadne, rozpustí se. Pouštíme to stejně, jako když vydechujeme.
Když začneme přijímat nechtěné, my a náš život se začne proměňovat. Zakoušíme bezpodmínečnou lásku k sobě samému. Tedy to, co dávají dobří rodiče svým malým dětem a učí je tak zdravé sebelásce a sebeúctě.
Jak přijímáme sebe, tak přijímáme druhé a tak přijímají oni nás.
Co pomůže na tělesné úrovni
Spontánní tanec, hrdelní zvuky, zpěv, emočně otevírající hudba, monotónní bubnování na šamanské bubny a další zvuky, to všechno uvolňuje zapovězené pocity, emoce, touhy, otevírá je, zviditelňuje a usnadňuje přijetí (a propuštění).
Biorelease masáže. Jemné doteky nastartují samoúzdravné procesy v těle.
Vipassana meditace. Učí všímavosti, uvědomování. Přijímáme a pouštíme, jdeme dál…
Nechat projít zlé i dobré
Všichni známe pocity prázdnoty, ztráty, zklamání, nestability, odmítnutí, nepřijetí, nelásky, když to hezké a vytoužené, co jsme chtěli, získali, měli, pominulo, odešlo, nebo nás aktivně poslalo do háje.
Známe to všichni, ale přesto ne všichni se zamotají do kruhu závislosti.
Jedny od druhých dělí právě ochota a schopnost přijímat realitu takovou, jaká je. Jakkoli je nepohodlná a hnusná.
Ti, kteří nepříjemnosti NEPŘIJMOU a nenechají srdcem projít, nemohou srdce otevřít ani tomu co opravdu chtějí.
Ti, kdo nepříjemné pocity, stavy, události PŘIJMOU, nechají je provanout svým srdcem a mohou jít dál. Neulpívají na minulosti. Paradoxně – nehoní se za zážitky slibujícími štěstí a konečná řešení. Vědí, že štěstí je jen dočasně překryto mraky.
Leave a Reply