Psycho

Myslíte, že není možné, aby soud svěřil děti do výhradní péče matce – diagnostikované, opakovaně relapsující a opakovaně léčené alkoholičce? Sama bych tomu nevěřila, kdybych se s tím případem osobně neseznámila, ale v České republice to možné je.

O tom, jak soudy rozhodují o svěřování dětí do péče po rozvodu se od devadesátých let napsaly stohy do nebe volajících článků, natočilo se mnoho srdceryvných reportáží a dokumentů, až v nedávné době českými médii provanul mocný smrádek ze severského Barnevetu, v jehož stínu se český OSPOD a české soudy jeví jako nevinná jehňátka. Není přece tak zle…

Plošně opravdu ne. Hodně se toho změnilo.

Papírově, ideově už se uznává, že otec je rovnoprávný rodič, stejně jako matka. Rozhodování soudů o střídavé péči se stává trendem, nikoli výjimkou, otcové z hlediska paragrafů již nejsou v pozici, v jaké byly matky za Rakouska Uherska, kdy po rozluce chlapci od pěti let a dívky od sedmi let automaticky „náležely“ otci, a matka, typicky existenčně zcela závislá na svém muži (nevystudovaná žena v domácnosti, bez práce, i bez volebních práv) neměla na děti nárok. Tak to bylo ještě před sto lety. Rozluky prakticky nebyly, ženy ve své sociální submisivitě skously leccos.

Není pro tento článek důležité, kdy a jak postupná emancipace a nakonec právní praxe obrátila kormidla o sto osmdesát stupňů a děti rozvedených rodičů automaticky přicházely o otce. Čtyřicet let života v sociopaticky nastaveném komunistickém režimu zdeformovalo sebevědomí jednotlivců a mezilidské vztahy natolik, že se nikdo nepodivoval, když se otcové ze životů dětí tak nějak vytráceli. Děti bez pochyb patřily matce, protože je zkrátka porodily, daly jim rannou péči, otec nebyl třeba, udělá si nový děti. Nikdo se na nic neptal, neprotestoval, tak to prostě bylo dáno. Výjimečně žena, jejíž ex si to uměl zařídit a děti byly svěřeny jemu, si pak nesla po celý život trauma a stigma černé ovce, podivínky, špatné matky, „když jí ani ty děti nedaly.“

Způsob myšlení totalitní doby je v nás ale pořád jako v koze. Zákony jdou sice vstříc oběma rodičům, ale to, jak budou vyloženy a uplatněny, je v rukou jednotlivců a i celých klik. A tak se zkrátka může stát, že kdo chce, hůl si na otce najde. A pořádně silnou.

 

Co bylo dřív: Tyran, nebo alkoholička?

Když se hledá viník, tak tyran.

Co se děje v hlavách alkoholičky mi nejedna vyprávěla. Je to jak přes kopírák, jen kulisy jsou jiné. Ví, že trpí závislostní poruchou a zjistí, že jediný způsob, jak dovede otupit nesnesitelné napětí, stres, svoje vnitřní nejistoty, nedostatek sebelásky, prázdnotu, úzkosti a obavy, je alkohol. Ženy, které tento způsob řešení svých vnitřních problémů ovládne, jsou v kruté hře, v níž vítězem je vždy alkohol. Nad vším. Pijí tajně. Droga mění jejich charakter, chování, priority. Spoustu energie vyčerpávají jen na to, aby budily zdání, že je vše v pořádku. Že když s vámi mluví, jsou střízlivé, že nezaspaly kvůli kocovině, že jim opravdu není jedno, jestli pojede dítě na lyžák, ale když ono nechce a ony ho přece nebudou nutit… V opilosti lze vozit i děti do školy, aniž by si někdo všiml… Vždy je nějaká výmluva. Děti jsou čisté, najedené a dobře se učí, ženy práci zvládají. Nejlépe jim ale bude, až osamí a v noci z pod skříně vyloví další schovanou lahev. Trvá někdy roky, než vyjdou s pravdou ven a začnou se léčit.

 

Ale zpátky k našemu příběhu: Když přijde manžel na to, co se děje, je to opravdu průšvih. Odhalí se, že byla kvůli alkoholu hospitalizována ještě než se seznámili. On chce, aby se léčila, „ona je ale přece v pořádku!“ Dopadne to tak, že ji nakonec v podnapilém stavu odveze do léčebny, kde pobude 6 týdnů. O děti se zatím stará on.

 

Mají být děti záchranným kruhem topících se rodičů?

Ona je psychicky na dně. Mnohaletý vztah se rozpadá, ona se děsí, že přijde o děti. Ty jsou možná nakonec jediná pozitivní motivace neuchlastat se k smrti. (To jsem slýchala často: Děti jako záchranný kruh matky. A co děti? Docela nálož. Kdyby si mohly vybrat, byly by raději záchranným kruhem, nebo prostě jen dětmi? Já bych byla radši jen dítětem.)

V léčebně je jí podstrkováno, že byla vlastně psychicky týraná žena. Ať už si to přizná, ať už se ho pořád nezastává… že jí muž dostatečně nepomáhal, nepodporoval, nerespektoval. Že ji kontroloval. On je vinen za to, že nezvládala děti, péči o domácnost a začala pít. Za nějakou dobu tohle vysvětlení svých obtíží připustí. Závislostní porucha se projevuje mimo jiné silnou submisivitou a potřebou péče a zájmu o vlastní osobu, přesouvání zodpovědnosti na jiné. Je to taková role věčného dítěte…

 

A tak se zrodí oběť a její tyran

Když se začne jednat o dětech, zasáhne OSPOD. Ten po pohovoru s matkou dětí podá trestní oznámení na partnera, že matku svých dětí týral. Nikoli matka, ale OSPOD.

Matka mezi tím na doporučení z protialkoholní léčebny navštíví pár organizací pro týrané ženy. Jde o jednorázové návštěvy, terapie ji vlastně nezajímají. 

Může se uklidnit. Léčbu absolvovala, věc vzaly do rukou hodné paní z OSPOD, které se o vše postarají, vědí lépe, jak to je, co dělat. Ona není ta zlá, která podala trestní oznámení… 

Otec dětí je obviněn z týrání matky, nemusí se v této fázi bát, že by o děti přišla. V předběžném opatření byly děti svěřeny do její výhradní péče, dokud se nerozhodne co dál.

Od této chvíle vyšetřovatelé a soudy pohlížejí na ženu apriori jako na oběť, na bývalého partnera apriori jako na jejího tyrana, viníka jejího alkoholismu. Je důvěryhodná, i díky své profesi. On subtilní slušňák kravaťák, „typický tyran – manipulátor,“ který „ze sebe na veřejnosti dělá neviňátko, ale doma…“

Otec má nervy v kýblu, těžko se ovládá, chce vědět, jak je postaráno o děti. Chodí je zdravit ke školce, píše matce textovky, nevěří jí, těžko po tom všem věří, že přestala pít, chce zprávy o dětech.

Sebenaplňující se stigma kontrolujícího psychického tyrana, které na něj bylo uvaleno, postupně chtě – nechtě naplňuje.

Vidíte, jak je neodbytný? Jak otravuje soudy svými vysvětlujícími, obhajujícími a stále delšími a šílenějšími dopisy, které se hemží barevným a hůlkovým písmem, důkazy, odvoláními, stížnostmi? Jak už si nebere servítky, neudrží emoce na uzdě?

(Hádanka: Víte, kým se stane mírumilovný student psychologie, kterého zavřou do věznice a řeknou že od teď je v té věznici dozorcem? Odpověď: Stane se dozorcem a je schopen zabít svého spolužáka, který je v roli vězně. Tak snadné je se zbláznit, jak dokázal tzv. Stanfordský vězeňský experiment)

 

Matka tvrdí, že nepije a nikdo to nezkoumá. Nepůsobí tak před soudem. Nepůsobí tak stejně, jako tak nepůsobila měsíce, možná roky, ani před vlastním mužem. K obvinění z psychického týrání, které se mělo odehrát před X lety a pro které nejsou žádné důkazy, jen tvrzení matky a domněnky kamarádek, které jen opakují co říká matka, se přidruží obvinění ze stalkingu. Nikoho nezajímá, že veškeré zprávy a návštěvy u škol se týkaly dětí, které otec nesmí vidět, nikoli matky.

Úřední mašinérie je v plném proudu, realita je stále zkreslenější, už to nikdo nezastaví…

 

Výsledek:

Otec stíhán, z toho tři měsíce vazebně. Za příliš mnoho textovek, ve kterých se ptá na děti. Podmínečně odsouzen na tři roky, za psychické týrání, které se údajně odehrávalo před několika lety. (Kdo si přesně pamatuje co kdo komu řekl  před pěti lety, když u toho byli jen dva? To jsou nyní „slova doličná“.) Zákaz kontaktu s dětmi, matkou, školou, dětskými lékaři.

Po pominutí lhůty tří let může děti opět vídat, jako by se nechumelilo, náhle už není nikomu nebezpečný, stejně jako dřív – dva víkendy v měsíci. Děti jsou šťastné. Svěřují se tátovi, že se bály, že už ho nikdy neuvidí. Krásné vánoce, v diářích naplánované společné víkendy, hory.

Pak ale otec při náhodném setkání ve zdravotnickém zařízení, kde se dítě nachází, potká maminku dětí. Je opilá… Nenechá to být…

 

Jde o blaho matky, nikoli dětí

Matka dětí je opět v léčebně. Soudkyně prozatím zrušila původní rozhodnutí o styku otce s dětmi, než se vrátí matka z léčebny. Jeho žádosti o předběžném opatření svěření dětí do péče nebylo vyhověno. Soud svěřil předběžně děti do péče babičky, která žije v domě s pečovatelskou službou.

Děti jsou uklizeny do dětské léčebny, protože babička péči nezvládla. Otec si s nimi smí telefonovat, než se věc kolem jejich maminky vyřeší, nesmí je ale navštěvovat, bere se ohled na matku.

 

Proč to všechno?

Představuji si, že takto nějak přemýšleli středověcí inkvizitoři:

Děti nesmějí být s otcem, protože matka začala pít. To on je na vině jejího pití, a o to i po více než pěti letech, kdy ho vyjma několika okamžiků v přítomnosti mediátorky neviděla. Je stále jeho obětí, a děti, mimochodem kluci, kteří ho milují, chtějí s ním být, navíc jsou ve věku, kdy tátu potřebují, jsou bez otce… Dobrý vztah otce a dětí potvrdili a střídavou péči doporučili i znalci. Soud však rozhodl jinak. Chrání maminku. (Nikdo nechce, aby z ní byla troska, ani její ex). Času dost, jen dětem běží o dost rychleji. Roky bez otce jim nikdo nevrátí.

 

Role oběti je nebezpečná úplně všem

Role oběti domnělá i skutečně prokazatelná. (Nutno dodat, že v tomto případě nikdy nevzešlo ani náznakem obvinění z fyzického týrání, či z jakéhokoli týrání dětí. Naopak posudky i svědectví a výpovědi svědčí o dobrém vztahu mezi otcem a dětmi).

Role oběti trvá jen po určitou dobu. Po dobu, kdy je oběť vystavena útoku a ohrožení (které matka nikdy sama ani nepotvrdila), po dobu, než se vyléčí z traumatu, a po dobu než se vyléčí ze své role oběti (postoje), která ale může být nakonec docela pohodlná a výhodná. Oběti jsou totiž pro okolí vždy ti hodní, dobří, které je třeba chránit. Role oběti může trvat i celé dětství vlastních dětí. Je šokující, když to soudy zbaští.

Přitom všechny, včetně „obětí“ samotných, by měla zajímat především následná psychoterapie, léčba. A zda vůbec nějaká probíhá. Bylo – li někomu tak těžce ublíženo, jak je tvrzeno, tak těžce ublíženo, že si pachatel zasloužil vazbu a tříletý trest, nejspíš oběť byla či je v intenzivní péči terapeutů. (Zda tomu tak je, ale soudy nezajímá). 

Oběti, která objektivně, či jen subjektivně trpěla psychickým týráním a která i po letech se sebou odmítá něco dělat a jen se odkazuje na to, že je oběť, už je soucit jen špatným sluhou.

Kdysi jsem viděla dokument o fyzicky a psychicky týraných ženách. Byly to výpovědi žen, které zažily skutečné domácí násilí. Téma je to závažné, rozhodně ne hodné bagatelizování a zlehčování. Je smutné, devastující, ocitnout se v pasti tyrana. Ten dokument měl ale jednu zásadní vadu: Řekl pouze A. Byly to jen emocionální výčty šíleností, které jim tyrani dělali. Chybělo B. Nikdo se těch žen neptal, co si z toho vzaly, co si o sobě uvědomily, a zda a jak se dostaly z role oběti. Působilo to, jakoby oběťmi zůstaly a vlastně jim to, stejně jako jejich okolí i médiím, vyhovovalo.