Duchovno. S tímto slovem jsem měla potíže snad od chvíle, kdy kolem mě začalo kroužit. Chovalo se jako holub, kterýmu když nedám drobek z rohlíku, tak mě snad pokadí.
Dost jsem se s duchovnem natrápila. Tak, aby to nikdo nevěděl, pochopitelně. Protože co by na to řekli mí duchovně vyvinutější přátelé, kdyby věděli, že ani nechápu, co to „duchovno“ vlastně znamená.
Oni se „o duchovno zajímali,“ a byla to ta nejvážnější věc v životě.
Říkalo se tehdy:
„O co se zajímáš?“ „O duchovno a taky chovám akvarijní rybičky.“
„A ty?“ „Já dělám do psů. A taky mě zajímá duchovno…“
A já? Co by řekli na to, že je pro mě problém to slovo i vyslovit?
Ne že bych nečetla to co všichni – a nediskutovala o všem, co bylo ještě před nedávnem, tehdy ještě chvíli před pádem režimu, nemyslitelné. Knihkupectví se plnila a přesouvala do polic nás, novodobých hltačů pravd, které jsme se ve škole neučili.
A že toho, co nám zatajili, bylo:
Raymond Moody a minulé životy. Eduard Tomáš a mystika. Květoslav Minařík. Indický hinduismus. Tibetský buddhismus. Tantra. Jóga. Změněné stavy vědomí. Šamanismus. Kniha mrtvých. New age. Ale taky Carnegie nebo Napoleon Hill. Myšlením k bohatství. Čtení z ruky. Bachovy esence. Aury. Čakry. Reiky. Astrální cestování. Miluj svůj život…
Píšu to, jak mi to na mysl přichází, bez ladu a skladu. To všechno znamenalo a dodnes znamená „Zajímání se o duchovno.“ Boudo, budko, kdo v tobě přebývá…?
Mně ale pořád nějak unikalo, kde se v tom všem to duchovno nachází. Po žádné další knize, přednášce ba ani tzv. „duchovní“ práci jsem si nepřipadala o nic duchovnější.
Pak přišla fáze „duchovních cestujících.“ To se k mým uším začala stále více prodírat fráze „Vydat se na duchovní cestu.“
Říkalo se:
„Vydal jsme se na duchovní cestu.“ „Než jsem se vydal na duchovní cestu….“ „Od té doby, co jsem na duchovní cestě…“
Úplně naivně, dětsky mě to udivovalo, podobně jako „zajímání se o duchovno.“
Kde tihle duchovní cestovatelé asi byli před tím? – říkala jsem si. Kdy přišel ten okamžik, že na duchovní cestu nastoupili? A jak takový nástup na duchovní cestu vypadá? A jak vědí tak jistě, že na té duchovní cestě jsou? A je opravdu duchovní? Mluvívali o tom tak lehce, jistě a samozřejmě, jako by šlo o cestu do sámošky a zároveň jako by to bylo to nejkrásnější, co je potkalo. Duchovno jejich životy rozštěpilo vejpůl. Neduchovní minulost před tím, to bylo fuj, a duchovní současnost nyní, ta už je v pohodě…
Možná jsem je se zatajeným dechem i chvíli obdivovala a zapochybovala o své schopnosti být také duchovní a nastoupit na cestu. Já pořád žila jen svůj obyčejný život a nic zvláštního se nedělo.
Pak mi ale došlo, že kdo „nastoupil na duchovní cestu,“ toho život byl před tím peklo. Tedy přesněji – uvědomil si, že to je peklo a nedá se v tom žít. Ale teď, na duchovní cestě, to už je jiná. Už se nic ošklivého dít nebude. Duchovno si to hezky ohlídá.
Zdálo se, že z pohledu těch, co už jsou na „duchovní cestě“ a tedy „dál“, jsou ti, kteří na cestu ještě nenastoupili, chudáci. Nevědomí, do sebe zahledění egouši. (Ego bylo tehdy na duchovní scéně pro nás mladá ucha teprve novinka, a kdo dosud nevěděl, že má ego, nebo aktivně nepracoval na jeho rozpuštění, byl lůzr. Dnes se řeší hlavně vědomost; vědomá žena si vědomě vybírá vědomého muže a miluje se s ním jedině vědomě, a mají spolu děti, které vychovávají, jak jinak než vědomě a vědomě také zemřou…)
Teoreticky jsem duchovním cestujícím rozuměla – chtějí se posunout z bodu A do bodu B, kde to bude lepší. Něco ošklivého se jim přihodilo, neměli se jak by si přáli, někdo jim ublížil, nebo je praštil bumerang a oni vůbec netuší, proč právě je. „Proč právě mě, Bože tlačíš ke zdi? Za co mě trestáš?“ Začali se asi ptát. A tomu se podle mě začalo říkat „Vydat se na duchovní cestu“ a duchovně pracovat na tom, aby se jejich cesta přestala ubírat blátem a trním. Protože je to nepohodlné a bolí to.
Uběhly více než dvě desítky let a já jsem se ve svém vztahu k pojmu „duchovno“ neposunula ani o píď.
Pořád mám totiž za to, že žádné duchovno mimo mě a mimo život, který žiju, vteřinu po vteřině, neexisuje. Že život sám o sobě je to „duchovno.“ Projev ducha. Jsou jen chvíle, kdy si život takový jaký je, prostě a neokázale krásně, ale i smutně a bolestivě, uvědomujeme intenzivněji, a to v těch nejprostších a nejnečekanějších všednodenních chvílích.
U mě snad nikdy ta intenzita životní přítomnosti, (to vytržení, úžas, pochopení) nepřichází, když ji očekávám, když po ní toužím, když ji chci, když za ní jedu světa kraj – a mohlo to stát kolik chtělo; nebo když čtu, slyším, nebo vidím něco, co někdo nazývá „duchovním“.
Ale to zná snad každý… Sebekrásnější chrám může být pro nás prázdný a pak jdeme po obyčejný cestě se psem, je mokro, hnusně, šedivo a najednou… se nám brána do našeho chrámu otevře.
Přítomnost, život sám, jaký je. To je celé duchovno.
(Příště třeba něco o esoterice ;-)
Leave a Reply