Minule jsme s pravěkými lovci zvyšovali božské vibrace, dnes si uděláme most. Nepotřebujeme k tomu cihly, nýbrž vlastní tělo. A představte si, nejsme v cirkuse, ani na gymnastických závodech. Nacházíme se v době před zhruba třemi tisíci lety, tedy v době bronzové, a to v Egyptě.
Starověcí Egypťané by se asi podivili, jak jsme proti nim, my Evropané, „sto let za opicemi“. Umíme sice udělat sekyru z bronzu a vymodelovat džbán z hlíny, ale nemáme ještě ponětí o zavlažovacím systému, stavbě domů či chrámů a pyramid. O kalendáři se nám ještě ani nesní, a nevíme co je papyrus, natož písmo, kterým bychom zaznamenávali vlastní historii. Nemáme tedy ani doklady o tom, že bychom se před třemi tisíci lety zabývali taneční akrobacií. Egypťané takový poklad mají: Tanečnici vyobrazenou na vápencovém odštěpku, který sloužil jen jako jakýsi náčrtník. (Kámen byl totiž lacinější než papyrus). Podobná tanečnice provádí most na reliéfu Hatšepsutina chrámu v Thébách. A co asi dělají ty spoře oděné dámy s nohama vyšvihnutýma až k hlavě? Jakoby tančily kankán, který známe ze soudobých zábavných varieté. Pastva pro oči, zejména pánského publika.
Proč si Egypťanky „lámaly“ těla?
Protože za to sklízely obdiv! Něco, co pravěký tanečník neznal. Pro něj bylo nejdůležitější to, co při tanci prožíval. Diváci, a tedy ani estetika pohybů ho nezajímaly.
V kulturně vyspělejším Egyptě tomu začalo být jinak. „Kmen“ se rozdělil na tanečníky a diváky. Ale to my přece známe taky! Díváme se na televizi a vzdycháme nad piruetami krasobruslařů. Ano, Egypťan na tom byl podobně. Ač neznal televizi, mohl si dovolit luxus diváka, který sám nemusí hnout prstem, a přesto je emocionálně uspokojován a baven. Tedy ne že by neuměl vůbec nic. Je pravděpodobné, že to byl odborník na míchání barev, projektant, rolník, štukatér, nebo třeba sám král. Každý přece nemůže umět všechno.
Tanečnicemi se stávaly většinou velmi mladé, krásné a nadané dívky, které byly vybrány do harému. Neměly na práci nic moc jiného, než se pod vedením učitelů zdokonalovat v tanci a uspokojovat stále náročnější obecenstvo. Není proto divu, že jednoho dne taková spoře oděná slečna prohnula záda jako luk, rukama se dotkla země a ze svého těla vytvořila most.
Potlesk!
„Dokázala jsem to!“ Tak nějak se mohl radovat první profesionální tanečník. Jeho radost byla jiná, než radost „amatéra“ z pravěku. Ten měl největší radost z toho, že vůbec tančí. Profík je šťastný, když tančí lépe než ostatní. Tento pocit štěstí je mu (kromě peněz) také odměnou za dřinu a sebeobětování. Ale nejsladší je potlesk publika. Tím je tanec povýšen na profesi a umění.
Nebo tím mostem snad chtěla něco říct?
A uměli byste zatančit vítr? Co třeba po vzoru Egypťana vyskočit, otočit se kolem vlastní osy a vystřihnout… piruetu? Nebo mávat rukama, jako ve staroegyptském tanci zvaném Píseň čtyř větrů: „Dva tanečníci předvádí, jak král ničí svého nepřítele. Další pár imituje stromy, které se ohýbají ve větru, zatímco pátá tanečnice, která představuje „vítr“, před „stromem“ mává rukama.“
Žádná gesta nebývají zcela náhodná a ani Egypťané netančili jen pro samotnou krásu pohybů.. Tak jako úchvatné malby na zdech chrámů a hrobek byly uměleckou galerií a zároveň obrázkovou kronikou egyptských dějin, tak i tancem člověk oživoval minulé události a vyprávěl příběhy předků i bohů. Je to podobné, jako když vyprávíte někomu svůj zážitek a bezděčně při tom děláte obličeje a gestikulujete rukama. Jako byste všechno znova prožívali a tak co nejnázorněji předváděli, „jak to tehdy bylo.“
Zkuste jim to zatancovat a budete jako starověký Egypťan. Skoro.
Oni to totiž měli přece jen složitější. Celý svůj život zasvětili vidině blaženého posmrtného života. Král byl považován za vtělení boha Hora. A když panovník zemřel, proměnil se v boha nejvyššího, boha Slunce Re.
Vtělit se do tak veledůležitého boha není jen tak, takže takový pohřební rituál zaměstnal mnoho špičkových odborníků, včetně profesionálních plaček, které předváděly smutek nad ztrátou zesnulého. Tanečníci v převlecích a maskách zase v nacvičené choreografii napodobovali příběhy bohů, kterým Egypťané věřili stejně upřímně jako děti pohádce o Šípkové růžence. Tanečník tedy nejen sklízel obdiv, ale také pomáhal lidem pamatovat si důležité události z minulosti národa.
Po práci legraci
Prostřednictvím náboženství, Egypťané mysleli na smrt každý den. A přesto neměli důvod k depresi. Naopak! Víra, že smrtí život nekončí a duše žije věčně, naplňovala Egypťany klidem a optimismem. To, že jste neuměli udělat most, provaz, nebo si lehnout na břicho a nad hlavou spojit ruce s nohama, neznamenalo, že si v Egyptě nezatančíte.
V pivních domech se hrdla proháněla pivem a každý tančil zvesela jak uměl. Ačkoli na veřejnosti je tehdy ještě párový tanec muže a ženy pojem neznámý, kdoví, co se dělo v obyčejných hospodách. Záznamy naznačují, že tanec se občas mohl zvolna proměnit v divoký erotický akt.
A nezapomeňte: slovo „tanec“ znamenal v Egyptě „radost.“
Tanec břicha, tanec života
Dnes si pod pojmem Egyptský tanec představíme většinou orientální tanec břišní.
O původu a účelu tohoto tance je však více dohadů, než faktů.
Podle kulturologa Curta Sachse břišní tanec do Egypta přinesly Gaditanky, obyvatelky Španělska. Od nich se břišní tanec naučily Egypťanky a Arabové pak začali břišnímu tanci říkat „messeri“ , což je arabsky „egyptský,“ tedy „egyptský tanec.“
Břišní tanec učily matky mladé dívky proto, aby se připravily na porod. Pomáhal ženám uvolňovat a zároveň posilovat břišní svalstvo a ženské orgány, což přispívalo k plodnosti, zdraví a psychické vyrovnanosti.
Početí dítěte spolu s těhotenstvím a porodem bylo jinak ve starověkém Egyptě opředeno tajemnými mýty a rituály. Ženy například věřily, že otěhotní tehdy, když ukáží své genitálie bohyni Hathor, a když už žena zjistila, že je těhotná, pohlaví budoucího potomka zjišťovala tak, že se vymočila na semena ječmene a pšenice. Když vyrostla pšenice, měl se narodit chlapec a když ječmen, žena čekala holčičku.
Břišní tanec později také tančily jen ženy pro potěšení svých kamarádek. Podobně jako když se ve Viktoriánské Anglii po večeři muži odebrali k portskému a doutníkům, zatímco ženy v dámském salonku vyšívaly a klevetily. Ženy Orientu si místo toho šly zatančit břišní tanec.
Podle Sachse je však břišní tanec pozůstatkem tanců tzv. „nutkavých,“ kdy člověk nemá pohyby těla pod kontrolou, dostává se do transu a tanečník neví, co se s ním děje. Při původním břišním tanci však zůstala mimo vědomou kontrolu pouze partie břicha, zatímco ruce a nohy tančily v souladu s hudbou.
Příště nás čeká návštěva první klasické školy tance
(Publikováno v magazínu Redway 2008, Pierra Fatuhiva)
.
.
.
Leave a Reply