Proč tančíme? I. Pohyby pro boha i démona

Proč tančíme? I. Pohyby pro boha i démona

with 2 komentáře

Jakmile uslyšíte první tóny své oblíbené písně, vaše ramena sebou začnou škubat a nohy podupávat. A za chvíli už to zase děláte. Ty Pohyby. Hejbáte bokama, rukama nohama, vlasama zádama… jak kdysi zpívala kapela Lucie. A nemůžete přestat. Proč to vlastně děláme? Proč lidé tančí? Jak začali? Na to není stručná odpověď, a tak vám můžeme nabídnout příběh. Vezměme to od začátku.

Nejdříve špatná zpráva pro ty, kdo tvrdí, že tančit neumí: Vymlouváte se. Umí to i šimpanzi! A to nikoli jen jako většina zvířat, z biologické potřeby, v době námluv, ale protože jim tanec dělá RADOST. V tom už jsou docela blízko člověku. Ve starém Egyptě slovo tanec znamená „být šťasten“ a Řekové si to o svém chorós (tanci) mysleli také.

Na počátku byl rytmus

Ale my jsme teprve v paleolitu, spíme v jeskyních, možná už v kruhových chýších, objevili jsme oheň, lovíme zvěř a sbíráme bobule, vyrobili jsme už i pár sošek venuší, našich přetlustých pramatek.

Jak přesně jsme tančili v těchto dobách, si už ale nevzpomínáme. O tom, že jsme znali rytmus, však není pochyb. Naslouchali jsme bubnování deště, šumění stromů a křiku ptáků. Malovali jsme po zdech jeskyní a ryli do kostí nejen realistické obrazy zvířat a lidí (obr.1), ale také už ornamenty. Nejdříve čárky. Celou řadu. Nuda? Co tedy k čárce přidat jednu další a spojit je do V. Ze dvou V vytvořit kosočtverec, nebo X a ze všeho pak ornamentální obrazec…Co s tím má společného tanec? Nepřipadá vám, že při těch vašich Pohybech vyšíváte nohama do země ornamenty? Rytmicky, stále stejně.

Proč nám tanec dělá tak dobře?

Snad proto, že rytmus a houpání harmonizuje emoce s tělem. To přece známe už od kolébky, a krom toho, první bicí, které jsme nejspíš slyšeli ještě v děloze, bylo srdce našeho prvního Boha, naší stvořitelky, tedy naší matky.

Na jemnější úrovni je to píseň, která náš tanec vyvolává. Vyslovované hlásky harmonizují emoce a tělo s myslí, se záměrem.

Touha žít a přežít,

to v prehistorii býval další důvod pro tanec. Některé kmeny domorodců, jejichž life style má k paleolitu rozhodně blíž, než ten náš, se dodnes tancem modlí k božstvům.

V době kamenné nejčastěji tančíme v kruhu. Ale žádné dotyky, nebo snad ploužáky! Sice žijeme pěkně pospolu, ale v tanci jsme individualisti a přesto spolu, propojeni. Život v drsné přírodě je krušný. Toužíme žít a přežít. Napodobujeme zvířata, boj muže proti muži nebo zvířeti, a někdy své tváře skrýváme za zvířecí masky. Tancem se modlíme za dobrý lov, úrodu, plodnost, déšť, uzdravení, podle toho, co je zrovna potřeba. Pokud se vše zdaří, pak zase zpěvy a tanci děkujeme a oslavujeme. Těmto říkáme rituální.

Nemusíte být pravěkým ani novodobým pralesním šamanem, abyste si dovedli představit, jak asi takový rituální tanec působí. Stačí být ve sportovním týmu, nebo tlupě roztleskávaček.

Chcete přece vyhrát, ne? Před zápasem tedy musí hráči pomocí magické bojové formule a tance lepých děvčat zvýšit energetické vibrace a koncentrovat mysl, aby zapůsobili na týmová božstva.

Extatický tanec, tanec démonů, tanec bolesti

Tanec také léčí. A léčbu provází strast a bolest. Kulturní badatel Curt Sachs ve třicátých letech minulého století pozoroval šamanské kmeny na Ceylonu, Malajsie, či africké Bantu. V jeho knize z roku 1937 jsem našla zajímavý popis Vedda tance tak, jak ho viděl vnějšíma očima pozorovatele:

„Tančí tak, jakoby je něco nutilo. Hýbou se monotónně, trhavě, a jakoby automaticky. Tanec končí vyčerpávající extází, která se podobá epileptickému záchvatu… Tančí pouze muži, v uzavřeném kruhu, kolem oštěpu zabodnutého do země. Jeden druhého se nedotýkají. Tanečník si stoupne na pravé chodidlo. Levou nohu tlačí dopředu, ta se nezvladatelně třese a škube. Tělem při tom pohybuje dozadu. Pak se pootočí, stoupne si na levou a udělá to samé, jen opačně. Takto se muži pomalu pohybují kolem oštěpu. Nejsou však sladěni, každý tančí po svém. Jakmile se muži otočí dokola, položí si ruku na břicho a napodobují hru na hudební nástroj. Hlavy zaklánění dozadu a dopředu, vlasy divoce přehazují přes obličej. Tanečníci mumlají monotónní píseň, což je udržuje v rytmu. Ten je zvolna dostává do stavu extrémního vzrušení. Jsou zliti potem. Teď už se divoce plácají po břiše a jejich zpěv je čím dál hlasitější. Nakonec vysílením padnou na zem. Oči vytáčejí nahoru pod víčka. Křečovitě se třesou jako v horečce a bolestně sténají. Po nějaké době se všichni zvednou a tanec končí.“

(Publikováno v magazínu Redway 2008, Pierra Fatuhiva) 

Příště: Proč někteří tanečníci přestali tancovat  a stali se z nich diváci

.

.

.

 

Caveman: Invention of music

 

 

Follow Pierra:

Latest posts from

2 Responses

  1. Vlado
    | Odpovědět

    Perfektné
    Ty žiješ všetkými rozmermi. Tak široký záber sa len tak nevidí. Gratulujem a máš môj obdiv.
    Vlado

Leave a Reply to Vlado Zrušit odpověď na komentář