V posledních dvou letech se stále více lidí upíná k představě vytvoření si vlastní myšlenkové reality, která následně promění celý svět v ráj na Zemi. Někdo euforicky proklamoval již na jaře 2020, že v tomto Novém světě s dalšími vyvolenými a svými následovníky už žije.
Zažila jsem za svých dlouhých XY let hodně vzletů a držkopádů. Bahna bylo více, než by si kdo pomyslel. A právě v těch dobách brodění se bahnisky jsem měla tendence utíkat do představ o tom, že bych mohla změnit realitu, která jako zázrakem, silou mého přání, myšlení, víry a mých úžasných, čistoskvoucích vizí, změní vnější situaci a vše se začne jako mávnutím kouzelného proutku měnit podle mých představ. Přece si to zasloužím! Guruů a literatury na to bylo a je stále víc, kam se podíváš. Tohle zoufalství převlečené za pseudospiritualitu netrvalo dlouho, ale dobře pamatuji na tyto tendence, než mi došlo, jaká chiméra to je.
Pochopila jsem to ale až tehdy, kdy už jsem z toho bahna vybředla, a to i bez jakékoli změny vnější reality. Nic jiného mi nezbylo, než zkrátka jít. Jít dál. Žádná zbožná a sebelépe míněná přání a volání po lepším, spravedlivějším světě mi to bahno překonat ve skutečnosti nepomohlo, byla to jen taková berlička. Pocit, že “pro to něco dělám”. Ve skutečnosti jsem ale chtě nechtě dělala pořád to samé, „zenově“ prosté: kladla jednu nohu před druhou. Hlava v oblacích jen zdánlivě zmírňovala bolest, ale také cestu komplikovala a zbytečně protahovala, dokud se iluzorní představy o tom, jak silou myšlenky změním okolní realitu, nerozplynuly jak pára nad hrncem.
Svět byl na konci té strastiplné cesty ale opravdu lepší, i když ve skutečnosti takřka stále stený. To jen já jsem něčím prošla, změnil se můj zorný úhel. (Kdo by to byl řekl, že? ;-)
Přišla pak další těžká období a po nich další, protože takový život je. Ale dnes můžu říct, že v každém tom dalším údolí jsem v sobě nacházela stále větší klid. Až jsem došla do stavu, kdy jsem prožívala štěstí a naplnění i v období, které mi rozhodně nikdo nezáviděl.
Proto dnes chvílemi vůbec nechápu, o jakém Novém světě se to básní, respektive opisuje jeden od druhého. Každý týden nová předpověď, jak na tom lidstvo je, kdy a jak se do Nového světa zrodí, kdo ano, kdo ne, kdo je slepý, kdo probuzený a jak se to pozná… Přijde mi to komické… Než si vzpomenu – když je člověku blbě, touží jako malé dítě vylovit zlatou rybku, která to všechno zázračně vyřeší. Člověk se ráno probudí do Nového světa, ten je svobodnější než nyní, než před dvěma lety, spravedlivější, krásnější, zlý sen je pryč.
Život je proud změn, tato doba je nestabilní a hodně věcí se za pochodu mění. Proč si ale myslet, že právě teď se děje něco význačnějšího než kdy dříve?
Pořád jsme jen v prudším závanu větru oproti otřesům, které prožívali naši předci v minulosti, kdy v bojích mizela celá města. Co všechno kdo musel přetrpět, abychom my dnes žili v takovém blahobytu…
Dnes Jirka Charvát vydal video, kde lidé popisovali, jak se s touto dobou vyrovnávají: Přejídáním se, pornem, prášky, lelkováním na sociálních sítích, posloucháním inspirativních videí. I takhle vypadá průchod bahnem.
Koneckonců, nechť to každý vidí jak chce. Nechť se při tom brodění třeba vžívá do role spasitele, který skrze svou vlastní myšlenkovou realitu, vytváří Nový svět. Blbý je, když generuje zklamání a netrpělivost, že Nový svět stále nepřichází a v duchu, přímo, nepřímo či otevřeně ukazuje na ty „zaslepené“, „staré struktury“, „zbabělce“. Kamarády, kolegy, přátele. Možná už bývalé. Protože oni nechtějí jít v jeho šlépejích do „Nového světa,“ jehož vizi on „naprosto jasně vidí.“ Nesdílejí s ním jeho euforii, nevztyčují prapory a třeba i „prachsprostě“ mlčí.
Leave a Reply