Po malém výletu do Indie za chrámovými tanečnicemi se dnes vydáme do míst, kde lidé tančí bez rozdílu věku, pohlaví a postavení, v době míru i bojů. Nechávají se při tom inspirovat múzou tance Terpsichoré, dcerou nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Správně, jsme ve starověkém Řecku! Chodíme do škol soukromých či placených státem a učíme se třem základním předmětům: grammatiké, musiké a gymnastiké. V grammatiké psát, počítat a přednášet básně, v musiké kultivujeme duši hudbou a v gymnastiké boxujeme, běháme a hrajeme míčové hry. Učíme se skrze vlastní zážitky. Pěstujeme soulad rozumu a citu. Rozvíjíme individualitu. A proto už také můžeme vidět pravdivěji než Egypťané. Sochaři a malíři začínají používat oči a uvolňují tak své štětce ze zajetí Egyptské strnulosti při zobrazování lidské postavy. V přirozených tvarech a perspektivní zkratce objevujeme krásu člověka.
Že staří Řekové také krásně tančili, už se ani neodvažujeme pochybovat.
Když duše s tělem tančí
Stačí přimhouřit oko a odmyslet si něco přes dva tisíce let. Současné Řecko je jedna z mála evropských zemí, kde je tradiční, lidový tanec, stále aktuální. Alespoň jeden tanec, či skladba vám nemohla uniknout. A snad ani nevadí, že ji vytvořil Mikis Theodorakis až ve dvacátém století pro film Řek Zorba.
Z hravě lehkých, radostných a zároveň důstojných pohybů taneční kreace sirtaki by měl jistě radost Apollón, bůh slunečního světla a krásy, výtvarných umění, hudby a poezie.
Entuziasmus bohémů
Nikoli však zhýralec Dionýsos. Řekové vyznávající kult tohoto boha, řádili v extatických tancích a podpořeni vínem a posvátnými drogami zažívali pocit, že jejich duše vystupuje z těla a směřuje k očišťujícímu spojení s Bohem. Tomuto božskému opojení říkali enthúsiasmos. Můžeme si domyslet, že snížená kontrola nad vlastním tělem příliš harmonicky nepůsobí dnes. Však také byly orgastické tance jen součástí něčeho velkolepějšího: Svátků oslavujících boha Dionýse.
Dionýsie patřily v Athénách mezi nejdůležitější dny v roce, konaly se na jaře, trvaly pět dní a nebyli bychom v Řecku, kdyby v nich nehrál hlavní roli řecký vynález, divadlo. A nebylo by řeckého divadla bez sboru, chóru, či orchestry. Všechna tato slova znamenala „tanec“ nebo „taneční plochu“. Taneční sbor zároveň zpíval a recitoval a svými vstupy plnil úlohu komentátora děje, čímž pomáhal vtáhnout diváky do hry.
Publikum čítající běžně tisíce osob se skvěle bavilo a svým emocím dávalo volný průchod. Diváci aplaudovali, smáli se, jedli, pili a pokud byli nespokojeni, bouchali do dřevěných sedadel, někdy i do svých sousedů. Řecký ideál kultivace osobnosti nespočíval v uctivém naslouchání autoritám a zákazu šustění papírků od bonbónů, ale podléhal přirozenému vývoji.
Tanci zdar!
Že tanec není vždy jen vyjádřením spontánní radosti, by mohli vyprávět sparťanští bojovníci, kteří byli vychováváni tvrdým vojenským způsobem. Od pěti let se učili tanci povinně, protože taneční pohyb byl součástí vojenské přípravy.
Možná by nastal celosvětový mír, kdyby se nejen vojáci ve Spartě řídili radou Sókrata. Ten šířil myšlenku, že tanec je pro zdatnost těla užitečnější než sport, protože se při něm pohybuje celé tělo a to se tak má možnost rovnoměrně rozvíjet. A Platón zase tvrdil, že člověk, který neumí tančit, je nevzdělaný a nekultivovaný. Takže: vzdělávejme se!
(Publikováno v magazínu Redway, 2008, Pierra Fatuhiva)
Dionysus is not dead ;-) :
Leave a Reply