Když moje srdce tluče moc rychle. Ve Vipassana centru.

Když moje srdce tluče moc rychle. Ve Vipassana centru.

with 4 komentáře

(Text: 26.11.2006, Sydney, P.F.)

Když moje srdce tluče moc rychle, je to vyrovnanost? Právě jsem se vrátila. Deset dní mlčení, sto hodin meditací. Vipassana.

Deset dní jsem ze sebe nevydala hlásku, krom několika vět, které jsem promluvila na svého učitele. Deset dní mlčení, vstávání ve čtyři ráno, deset dní dvě veganská jídla denně, deset dní jedenáct hodin denně prosezených na zemi v meditační hale. Deset dní života buddhistického mnicha. Deset dní, které mi otevřely nové obzory.

Do té doby jsme znala buddhismus jen jako teorii. Intelektuální zábavu. Filosofií o jízdě na kole, aniž bych někdy na to kolo sedla. Zvláštní, že mi to nepřipadalo pošetilé. Dělala to tak většina lidí kolem mě. Jakkoli „hluboko“ jsem se nořila a zase vynořovala, vžívala se do myšlenek o pomíjivosti, nesobectví a karmě, a bylo mi „nad slunce jasné,“ jak to všechno je, byla to jen zábava.

Jediné, co jsem totiž zapojovala do procesu, byla moje mysl. Vědět z knih a slov určitě zbytečné nebylo, ale teprve těchto deset dní mi dalo poznat o co kráčí, na vlastní kůži.

Všechny dosavadní dobré úmysly, načtené stránky, povídání s moudrými lidmi, časem rozdrtila soukolí ega a mechanismy poháněné touhami, idealizacemi a sny o budoucnosti či minulosti se roztočily a zapadly do starých kolejí. Nic strašného se nedělo, jen obyčejný života běh, jaký známe všichni – utrpení, štěstí, touhy, averze.

Vipassana centrum Blackheath

Rozdělili nás. Ženy do ženského a muže do mužské části Vipassana centra. To se nachází v Blue Mountins, v Blackheath, což je asi dvě hodiny jízdy vlakem od Sydney. Je to největší meditační Vipassana centrum v Austrálii, jedno ze zhruba sto osmdesáti rozesetých po celém světě. Tohle australské pojme na sto lidí.

 

Příjezd 15.11. odpoledne, registrace, uložit mobily, čtivo, psací potřeby, cennosti do sejfu, přesunout bágl do přidělěného pokoje a v jídelně si pak poprvé vyslechnout mistra Goenka.

 

Mám obavy z jeho indického akcentu, ze slov, kterým nebudu rozumět. Že třeba nebudu chápat jeho instrukce. Navíc ho ani neuvidím. Jeho hlas je totiž pouštěn z audionahrávky.

 

Za chvíli nastane zákaz mluvení na celou dobu pobytu, do desátého dne kursu. Koho se zeptám, když nebudu rozumět? Asistent učitele je k dispozici jen ve vyhrazený čas a to pro stručné, jasné dotazy k technice meditace.

Noble silence

Moje obavy se rozplynou, když rozumím slovo od slova. Ještě pár dotazů z řad účastníků kursu, jež vzbuzují všeobecné veselí, jako jestli se může při pobytu fotit nebo vycházet z centra (nemůže) a pak vchází v platnost Noble Silence. S nikým nesmíte mluvit, nikoho se dotýkat, nenavazovat ani oční kontakt, natož třeba používat posuňkovou řeč, číst či psát. Mírnit pohyby těla.

 

Pak se centrem rozezní první gong a my jdeme na první meditaci. Je devět večer, na centrum padá tma, cestičky mezi chatami jsou osvíceny lampami, po levé ruce se hornatá buš probouzí nočním divokým životem, žáby, cikády, ptáci jsou silnou zvukovou kulisou, my se v tichosti šouráme do meditační haly, jsme roztříděny na nové a staré studentky, ty jdou první, my nové, jichž je většina, jdeme až po nich. Fasujeme molitanové podložky na sezení a deky na zahalení.

 

Pořád nevím, co se bude dít. Čekáme, až budeme vpuštěny do haly. Pak konečně, dveře se otevřou a jsem šokována… více než 300 metrů čtverečních, uprostřed koberec, po pravé straně ženy, po levé muži, „old students“ už sedí zahaleni v dekách v prvních řadách, my nové a noví, se usazujeme za ně. Ještě netuším, jak mě bude turecký sed za pár chvil bolet. Balím se do deky jako ostatní, je zima. V čele na vyvýšeném místě, to bude asi asistent učitele, a támhle naproti, mezi chlapy, taky na vyvýšeným místě, to je buddhistický mnich, tentokrát ale sám v roli žáka. Zajímavé.

 

Naše ženská „manažerka“, sedí vepředu bokem k nám, naproti mužský „manažer“, za nimi služební, tedy ti, co nám dělají servis. Především vaří. Vzpomenu si, že se nemáme očumovat a tak sklopím cudně zrak do země. To si pořád ještě myslím, že se medituje s pootevřenýma očima. Ticho jak v hrobě. Slyším jenom dech mé sousedky co sedí půl metru ode mě a můj hukot v hlavě. Asistent učitele pořád jenom sedí se zavřenýma očima. Z té dálky vypadá křehce jako porcelánová panenka. Připadá mi, že ticho trvá věčnost, pak konečně otevře oči, zároveň udělá vláčný pohyb pravačkou, (teprve teď si všímám, že po pravici je pod bílým ubrusem schována elektronika), zmáčkne čudl a z reproduktorů se ozve hlas učitele vipassany, mistra Goenka.

… Instrukce jsou naprosto jasné. První pokus o meditaci mám za hodinu za sebou.

Ticho, ticho, ticho

A tak to šlo den za dnem, ticho, ticho, ticho a zase ticho, ve čtyři ráno gong, vyčistit zuby, do meditační haly, dvě hodiny meditací, v půl sedmé snídaně, obilná kaše, topinky, müsli, čaj, ovoce, pak hodina volna vyhrazeného k nedalekým procházkám po území centra, uvnitř demarkačních čar označených cedulkami „Woman area“, „Man area“ nebo „Boundaries of vipassana course, no students behind“, poté gong oznamující začátek meditace, tentokrát tříhodinové, v jedenáct oběd, obvykle nějaká zeleninová věc ala indická kuchyně, pak hodina volna na slehnutí žaludku a před jednou opět gong svolávající nás na odpolední, čtyřhodinovou meditaci, v pět „Tea time“, což obnášelo čaj, nováčci obdrželi pomeranč či jabko nebo kiwi, starší studenti nedostali nic – měli od oběda půst až do dalšího dne. V šest další gong, nástup do meditatční haly, tentokrát jen hodina meditace.

 

V sedm začínal discourse, něco, na co jsem se těšívala jak na večerníček… tedy trošku delší. Šlo o seriál devadesáti minutových záznamů z indického centra, kde učitel Goenka promlouval ke studentům. Den po dni vysvětloval věci související s technikou vipassana meditace, buddhistickou filosofii, příběhy ze života s tím vším související. Mnohovrstevnaté vyprávění, chytrý, vtipný, moudrý, srdečný, srozumitelný. První dva dny mi v tu dobu už únavou padaly víčka, a po poslední půlhodinové meditaci, která pak trvala do devíti, jsem v pokoji padla na spacák a rázem usnula.

I záchvěv listu zdá se být zázrakem

Od třetího dne ale únava zmizela a přestalo mi kručet v žaludku. Šest hodin spánku a dvě jídla denně bohatě stačily. Noble Silence, noblesní, nebo-li vznešené ticho, z vás za pár dní udělá lenochody. Den ode dne chodíte stále pomaleji a pomaleji, zrovna tak jako čas plyne pomaleji a pomaleji, vaše vnímání se zjemní, zostří, a každý záchvěv listu na stromě vám přijde jako naprosto dokonalý projev prchavého okamžiku samsáry, věčného koloběhu života. Každá drobná událost se vám zdá být vzrušující.

 

Například jednoho dne ke mně přišla manažerka s otázkou, zda nechci vlastní pokoj. (Někdo to vzdal). No jasně že chci. Ne že by mi moje čtyři mlčenlivé spolubydlící nevyhovovaly a já toužila po samotě, ale už jenom to, že se stane nějaká změna a já budu moci sbalit svých pár švestiček a přesunout si je do jiného pokoje, byla vítaná akce. A koneckonců, mám u sebe tužku, takovou maličkou ikeáckou a kousek svitku se někde taky vyštrachá, takže si budu moci v soukromí občas škrábnout nějakou tu myšlénečku, jež bych nerada zapomněla. Ono je to totiž zakázáno, stejně jako čtení knih a tiskovin. Verbalizace odvádí pozornost od reality probíhající teď a tady. Tak si to aspoň vysvětluji.

Není to druh šílenství?

Dělo se mnoho drobných událostí, které stereotyp striktního režimu zpestřovaly. Našla jsem takový zvláštní kořen a hnedle se ve mně ozvaly ambice tesaře. Dvě obědové přestávky jsem tudíž strávila čištěním kusu dřeva. Nebo ke mně jednou přišel takový velký černobílý pták, co vypadal jako havran. Pískat na ptáky se snad smí, tož pískla jsem si a pokoušela se s ním sbratřit pomocí drobků chleba…

 

Druhý den se na nástěnce objevila decentní cedulka:

„Prosíme, nekrmte ptactvo.“

 

Jindy mě napadlo zout si boty, a jít bosa. V Austrálii se chodí naboso i po ulicích, někteří se neobouvají ani v zimě. Ale tady se další den na nástěnce objevila jiná cedulka:

„Prosíme, nechoďte bez bot.“

 

Jednoho dne jsem v meditačním sále ucítila štiplavý pach kouře. To nám asi pročišťují vzduch šalvějí, aby se nám líp meditovalo, napadlo mně. To jsou ale hodní. Ale když po meditaci vyjdu ven, všichni vzhlížejí k obzoru, tam záře rudá, já oči na vrch hlavy. Bush Fire. Prales hoří.

 

Další den se na nástěnce objevila cedulka:

„Požárníci nás informují, že lesní požár neohrožuje centrum Vipassana ani přilehlé okolí.“ Někteří později vyprávěli, že nemohli usnout a měli připraveny věci pro případ poplachu. Já nic, spala jsem jak mimino.

 

Les hořel do konce pobytu, pět kilometrů od nás.

 

Mr. Goenka naznačoval, že šestý den bývá krizový. Připadala jsem si ten den jak největší šprtka. většina lidí odpadala, odcházeli ze sálu a tvářili se, jako by jim někdo umřel. Já nic. Sedim v sálu jak zařezaná. Asi to dělám něco špatně, že nemám krizi jako ostatní. Nebo naopak dobře… a pak při meditaci přijdu na to, že všechno je jak má být.

 

Krize dorazila v den sedmý. Přestalo mě to v ten den bavit. Neschopnost se soustředit. Pochyby. Meditování mi připadá jako nějaký druh šílenství. Osmý den to přešlo.

Narozeniny

Měla jsem narozeniny. Jenomže jsem nevěděla, který je den a špatně jsem si to spočítala. Byl to podle mě ten „Den modrého nebe a třetího leknínu.“ V rybníčku s poupaty leknínu totiž na moje domnělé narozeniny ten třetí leknín vykvetl. Jako dárek jsem si dala „nalákat ptáka na ohryzek jablka.“ Koukal chvíli na jablko a pak na mě, jestli jsem se náhodou nezbláznila, že mu tu pochutinu nechávám tak blízko u mé nohy, pak mě celou nedůvěřivě obešel, seděla jsem bez hnutí, a teprve když pták uznal, že asi nebudu živá bytost, ale kus šutru, přestal se bát, drapnul po ohryzku a odfrčel pryč. Dívám se za ním a najednou řev. V koruně stromu hnízdo a v něm tři hladové krky.

Dále jsem „dostala“ tři ještěrky, čtyři velké, červenomodré papoušky a jednoho tučného pavouka v mém pokoji.

Lekce od mouchy

Podle pravidel nemáme zabíjet žádnou živou bytost, což mě jednoho dne dostalo do morálního konfliktu. Nejedna moucha se dostala do meditačního sálu, tentokrát zrovna v době „sitting of strong determination,“ to znamená, že se nesmíte po celou hodinu ani pohnout.

 

Naháněla mi hrůzu. Motala se kolem mě, až došlo k nejhoršímu. Vyrazila na špacír po mém obličeji. No vydržte to… Rozhodnutí padlo, současně s mým pohybem. Plácla jsem ji.  Plesklo to přes celý sál, nikdo ani muk, sedíme jak zařezaní, oči zavřené, já pootevřu jedno očko na učitele, ten se na mně zrovna bez hnutí dívá s otevřenýma očima, pak je zase pomalu zavírá…

 

Mé oko padne na mrtvou mouchu, s pocitem, jak jsem to teď zvorala. Tu vidím, že ještě mrská nožičkami, a vyvstane další konflikt, mám ji dodělat, nebo ne… aby se netrápila? Zavřu oči, a pokračuji v meditaci, ale událost kolem mouchy ve mně zanechá stopu – srdce mi může prorazit hrudník…

 

To pak sedím u nohou učitele a ptám se:

„Když se cítím vyrovnaná, ale moje srdce tluče moc rychle, je to vyrovnanost?“

„Jestli na tlukot srdce nereaguješ a jen ho pozoruješ, pak je to vyrovnanost.“

„Děkuji,“ odcházím.

 

Další článek o vipassaně:

Pusť to z hlavy! Proč nelze odpustit jen hlavou. Vipassana, trauma, odpuštění

 

Protože jste se mě někteří ptali, přidávám odkaz na stránky, kde lze dohledat nejbližší Vipassana centrum (dle S.N. Goenka), termíny kurzů a další informace:

Vipassana centra

 

 

 

4 Responses

  1. aves passeri
    | Odpovědět

    Jo, vipassana :-) My jsme bosy chodily běžně – ale jen venku po trávě. Nikdo to nezakazoval. Jen jsme nesměly chodit ve stejných botách venku i uvnitř. Vzpomínám, jak mě nejvíc pobavila jedna holčina, která nám na našem „paddocku“ – takovém okruhu, na kterém jsme chodily pořád dokola (na jednom ze dvou) – vytvořila ze šišek smajlíka. Brzy se vedle objevil další smajlík od jiné holčiny. Tak Ti nevím, jestli to náhodou nebylo porušení onoho zákazu komunikovat :-))) Ale žádné cedulky se neobjevily :-)

    • Pierra
      | Odpovědět

      No jo, v Austrálii jsou posedlí zodpovědností za to, aby si někdo něco nepíchnul do nohy… Oni tam mají na všechno bezpečnostní pravidla. Pro nás je to nepochopitelné. Ani večer do podniku se nesmělo jít v otevřených botách – normálně tě tam nepustili. Kdyby tam byl nějakej střep a ty ses zranila, tak za to nesli odpovědnost. :-)

  2. aves passeri
    | Odpovědět

    Jo a krize jsem měla také úplně jinak než se říkalo. Třetí a sedmý den. Ale nic velkého – spíš větší únava. Ten začátek jsem totiž vychytala už předem. Na jednom podobném kurzu pár měsíců předtím mi došlo, že vstávat takhle brzy ráno, je nezvyk. A je lepší si na to zvyknout radši předem. Tak mi tentokrát aspoň nepadaly víčka únavou :-)

  3. […] Když moje srdce tluče moc rychle. Ve Vipassana centru. – zkušenosti mé kamarádky a spolužačky s gymplu z australského desetidenního kurzu. Krásný popis toho, jak člověk kurz prožívá. […]

Leave a Reply