Dnes slaví osmdesáté narozeniny Veličenstvo Královna Elizabeth II. Tedy ona je měla již 21. dubna, ale státní svátek Quine’s birthday byl tradičně ustaven na červen, letos na dvanáctého.
A protože si do života přitahujeme to, co s námi rezonuje, oslavila jsem narozeniny britské královny Austrálie naprosto nečekaně a typicky po svém.
Odpadla škola a práce shodou okolností žádná. Chtěla jsem jet do Canberry, kde jsem ještě nebyla. Na nádraží jsem dorazila v poledne, ale první vlak toho dne jel do hlavního města (!) až v šest večer. Říká se, že tam chcíp‘ pes, ale že tam půl dne nepojede ani vlak…
Motám se po Sydney, utratím 30 dolarů za dvanáct cédéček kytarových a jazzových legend a pak mě k sobě přitáhne plakát na filmový festival. Hladová po kultuře, nazdařbůh vyrazím do Státního divadla, které je nejblíž. Dle programu právě začínal film s divným názvem:
Kanyini
„Jsme pravděpodobně nejstarší kultura na světě. Byli jsme tady dávno před tím, než Ježíš kráčel po této Zemi. Jsme tu 40 tisíc let,“ říká na projekčním plátně potomek australských domorodců kráčející po vyprahlé oranžové zemi směrem k Uluru, oblečený v texaskách a country klobouku.
Bob Randall. Žije v aboriginské komunitě v centru Austrálie, poblíž největšího monolitu světa, Uluru. Narodili se tam jeho rodiče, on sám přišel na svět ve státem zřízeném táboře, v roce 1934.
Ještě před dvěma sty lety tito lidé byli sami svými králi. „Kralovali“ v nehostinné buši, nedotčeni civilizací, putovali vedeni zděděnými zkušenostmi svých předků a vyladěnými instinkty za obživou a vodou, ve víře ve své bohy. Nyní přežívají jako vyděděnci v rezervacích podobných slamům, vykořenění, nemocní, často zdecimovaní alkoholem.
„Měli jsme vždycky jen jednu matku a tou je Země. Starala se o nás, dávala nám všechno, co potřebujeme. Jídlo, vodu, úkryt. Byli jsme celiství. Všechno, každý okamžik života měl svůj smysl, byl spojen se vším ostatním,“ říká Bob.
Tuto celistvost tvořily čtyři věci:
- Náš systém víry
- Spojení s matkou Zemí, s krajinou
- Spojení s naší biologickou rodinou
- Kanyini
„Kanyini, to je spojení s naší podstatou, se zdrojem našeho života, s esencí života. S tím, co nás dělalo živé a šťastné.
Kanyini je „responsibility“ – odpovědnost. Následkem odstřižení od kanyini ztrácíme odpovědnost za své životy.“
V letech 1910 do roku 1970 stát aboriginské děti násilně odebíral rodičům a dával je do ústavů. Říká se jim „Ukradená generace.“
„Vzali jste nás našim rodičům a začali nás institualizovat, učit vašemu systému. Vy jste NÁS začali učit o Ježíšovi a učit nás desatero. Učit nás, co je to láska. Říkat nám, že všichni jsou si rovni, že máme ctít své rodiče, že nemáme zabíjet.
To si snad děláte legraci! Vy nás učíte tyhle věci… Ale my jsme tohle všechno měli, dokonce dříve než vy. My jsme tím žili, než jste nám to vzali. Myslíte si, že jsme snad stupidní, že vy nás učíte tyhle věci? Vždyť to, co nás učíte, a to, co jste nám udělali, si vzájemně odporuje! Co to máte za system…
Donutili jste nás přijmout systém, ve kterém děti pijí kolu a vypadají šťastně. My se tedy snažíme, ale nemá to úspěch, protože my tomu vašemu systému nerozumíme. Televize ve vašem jazyce, elektřina v domě… To co se stalo, způsobilo každému koho znám, útrapy a neštěstí. Zloba, smutek, sebevraždy, narkomanie.
Naše školní třídy v táboře jsou prázdné a vězení plná. Taky jsem kdysi čichal benzín. Vlaju ve vzduchu. Jsem mrtvý. Všichni jsme odpojeni od našich podstat, od naší kanyini. Ztratili jsme celistvost a odpovědnost,“ říká dvaasemdesátiletý potomek nejstarších lidí na Zemi a kinosál ani nedutá.
Vyslovuje něco, co je nějakým způsobem aktuální pro všechny.
Po filmu přijde Bob i s režisérkou na jeviště. Už moc nevnímám, co říkají. Kino mizí z mého zorného pole. Není už ani velkoměsto. Je tu jen jen buš a pobřeží omílané oceánem. Tři sta let zpátky, chlápek z jeviště sedí pod hvězdnou oblohou u ohně s polonahými soukmenovci a možná debužírují šťávu z mravenců…
Pak nastane šumění a zrnění, jako když se na staré televizi ladí program a náhle naskočí nový, čistý obraz. Science fiction. Bob už nesedí u ohně, ale na židli a pro stovku mlčících hlav ze současnosti propaguje film o ztrátě spojení se zemí, s podstatou. Sedím tam, pohlcená tou absurditou. Co všechno se muselo s lidstvem stát, aby k této situaci došlo. Co všechno se muselo odehrát, než mě moje „kanyini“ dovedla až na druhou půlku planety a já se stala jednou z těch fascinovaně mlčících hlav v kinosále…?
.
.
.
Bob Randall – ‚Uncle Bob‘ Uluru, 1934 – 2015
In 2006, Bob Randall co-produced and narrated the documentary, Kanyini, with Melanie Hogan, which was voted „best documentary“ at the London Australian Film Festival 2007, winner of the “Inside Film Independent Spirit Award”, and winner of the Discovery Channel „Best Documentary Award“ in 2006. In 2014 he appeared in John Pilger’s film, Utopia and released two documentary films with Andrew Harvey, Songman and Living Kanyini.
Bob Randall was born in 1934 at Middleton Pond on Tempe Station in the Central Desert region of the Northern Territory. He is a member of the Yankunytjatjara people and one of the listed traditional owners of Uluru. His mother, Tanguawa worked as a housemaid at Angus Downs cattle station for Bob’s father, station owner, Bill Liddle.
Bob and his mother lived away from the main house with their extended family and he had little contact with his Scotsman father. At a young age, Bob was taken away from his mother under government policy, whom he never saw again.
Bob: ‚I was institutionalised because I didn’t wear clothes or live in a house. In that natural way of living, there was no need for me to have anything other than what I had.‘
‚It was not that I lacked love. As well as my biological connection, I had five mothers and six fathers.‘
Bob was sent to the Bungalow Telegraph Station in Alice Springs, which was the receiving home for Indigenous children from Central Australia.
Bob: ‚They gave me clothes to wear and put me in a house – I didn’t like it.‘
As a young child, Bob was moved north to the Croker Island Reservation in Arnhem Land. He remained at the reservation until he was 20, working at various jobs, including as a carpenter, stockman and crocodile hunter. While still a teenager, he married Amy, a member of the Amadjera Tribe who had also been stolen from her family. They settled in Darwin soon after their son Allan was born, followed by John, Dorothea and Anita. [Bob also has three children- Itima, Tjugingji and Shane-from his second marriage.]
In the mid-1960s, the family moved to Adelaide, where Bob completed a welfare residential worker’s course.
Bob: ‚A lot of our kids were being locked up in jail at this stage and I thought I would like to help them.‘
In 1970, Bob helped establish the Adelaide Community College for Aboriginal people and lectured at the college on Aboriginal cultures. He began to gain recognition for his songwriting in the early 1970s, when his song, ‚My Brown Skin Baby [They Took Him Away]‘ caught the attention of an ABC journalist, David Roberts. This led to the ground-breaking ABC documentary of the same name, which won the Bronze Prize at the Cannes Film Festival and focused national and international attention on the issue of separation. Bob also appeared in the documentary films Buried Country (produced by Film Australia) and Secret Country by John Pilger.
His work with Aboriginal communities has taken many forms. He served as the Director of the Northern Australia Legal Aid Service and established Aboriginal and Torres Strait Islander centres at the Australian National University, University of Canberra and University of Wollongong. He continues to present his cultural awareness programs at schools and other institutions and in workplaces. His life-long efforts were recognised in 1999 when he was named ‚Indigenous Person of the Year‘ at the 1999 National Aboriginal and Islander Day of Celebration (NAIDOC) awards.
In 2004 Bob was inducted in the NT music hall of fame for having written such classic songs as Brown Skin Baby and Red Sun, Black Moon about the Coniston massacre. Bob is also the author of two books: his autobiography „Songman“ and a children’s book ‚Tracker Tjginji“ which was part of the 2004 Sydney Writer’s Festival.
Leave a Reply