Tak slyšíš? Proč jsi skočila do toho bláta?!
Já do něj neskočila. To ta louže vystříkla sama.
Louže vystříkla sama od sebe…
No…
Svlíkni to a nevymejšlej si blbosti.
Náhodou jo, já to viděla. Jak do ní něco spadlo.
Co by do ní padalo, prosimtě…
To nevim.
Když jsi to viděla, tak bys to snad mohla vědět, ne?
Já to viděla, ale bylo to tak rychlý, že jsem to hned zapomněla.
To jsi celá ty.
Jak celá já?
Proto.
A proč proto?
Protože pořád myslíš na hlouposti a nekoukáš na cestu. A už toho nech, nebo ode mě jednu chytíš.
Mami, a proč JÁ jsem JÁ?
*** Plesk! ***
Proč jsem JÁ zrovna JÁ?
Cupitám nejistým krokem, který se nalamuje pod krovkami vycpanými slabikářem a písankou.
Máma má maso. Máma je doma.
Máma je začátek. Máma je paměť. Máma je zvyk.
Papírová srdce pečlivě vytrhávaná, vystříhávaná, vybarvovaná a lepená. Z lásky. Jak nás to učili.
Mamince.
Kostrbaté tvary bez velkých zkušeností. Nedělám kaňky a nosím bílé silonový punčochy a ty modrý lakovky co jsou pořád ještě bez jediný záděry.
Obcházejí pečlivě každou louži na cestě ze školy. Hlavně to největší jezero, co nikdy úplně nevyschne.
Sleduju je. Modré špičky dělají ve vzduchu čmouhy, když jdu dostatečně rychle. Tak nějak beze mě si kmitají, jak když klíčkem natáhnu plechovou slepici na stole. A na ruce… na ty jsem dočista zapomněla. Já je nestrčila do zásuvky ani nezmáčkla žádný startovací čudlík, aby sebou takhle švihaly.
Ne, na to jsem vážně nebyla připravená.
Nikdo se mě neptal.
Nebyl čas.
Té krve, křiku, oblíkání, krmení, utěšování, peskování, vychovávání.
Nikdy nebyl čas se nad tím zamyslet.
Jestli chci chodit.
Nějak se jmenovat. A jaký by to jméno mělo vydávat zvuk.
Naši ho nevymysleli ani nenatiskli do kalendáře.
Byl tu a čekal celou věčnost až ho přivolá lidský hlas.
Kde jsem zrovna byla JÁ?
Říkají, že na houbách, protože sami nevědí. A to znamená mléčný opar mezi stromy; nervy větví se na nebi uzlují v síť, a dole kořeny se sytí masem pořád rodících se a zahnívajících hub. A moje kroky měkce bloudí tím lesem, tak hlubokým, že do něj nedolehne žádný hlas a nedohlídne žádný oko, nedosáhne žádný čas…
Už vyslovovali moje jméno, ale já ho neslyšela.
Nepojmenovaná, nevytvarovaná, nevychovaná, neoblečená, nepřidělená.
Sen o snu.
Nohy mě nesou po cestě. Ani mě nenapadne nejít a už nikdy neudělat ani krok.
A proč zrovna NE!?
Přerazím pohyb v půli. Hroutím se do sebe, sbírám s sebou zem, trávu, stromy, střechy, mámu, maso, slabikář a zbytek zatím poznaného světa.
Nějaká síla mi rve botu do louže a ta se rozpleskne, až se vlna bláta vsákne do mých punčoch.
Studí to a louže se zavírá. Země se cpe zpátky do svých podlitin, uhlazuje se pod trávu, stromy si usazují kořeny a dělají jakoby se vůbec nic nestalo.
Na červené střechy už zase není vidět.
Rozkoukávám se kolem místa svého přistání. Až na jednu součástku jsem v pořádku. Ta zablácená noha už stojí způsobně vedle té bílé, neposkvrněné…
Zbláznila ses? Kdo to bude prát?!
Zase mě ruší. Jako z okna k večeři. Jako vždycky, když na ni zapomenu. Když necítím hlad a to co ona.
Žárlí.
Zakódovaná ve mně, miniaturní matrice. Dřímá, kdykoli schopna přivolat mě zpátky do jejích přizemností. A já se otrocky nechávám, protože ona je nejmocnější ze všech.
Máma má maso, sílu a někdy i pomeranče.
Máma je Země.
Ze mě.
A já z ní.
Tak slyšíš? Proč jsi šla do toho bláta?!
To je nevysvětlitelný. Jsem zase jen šestiletý dítě.
Leave a Reply