Literra

(2001)

Stáváš tam každý den.
Stáváš tam jako přízrak, mezi otřískanýma lavicema, procházíš se po strupech poblitých fleků na betonu, pročítáš zdi poplivaných vzkazů a rozhryzaných plakátů. Zalykáš se vůní přepálenýho tuku, zažranýho do stánku upatlanýho od plnotučný hořčice.
Smíchov, autobusová zastávka, v níž se zastavil čas v osmdesátých letech.

Tebe se to netýká. 

Starej bezdomovec se žlutými nehty vrostlý do kouta přístřešku.
Sedl si sem před dvaceti lety se svou rebelií, kterou dávno uchlastal k smrti. „Prober se!“ Šťouchá do něj metař.
„Nemáš hulení, kámo?“ Zakalený oko se otevře do současnosti. Metař kroutí hlavou a bezdomovec vrací hlavu na Mladou frontu dnes.

Tebe se to netýká. Usmíváš se.
Stojíš opodál a čekáš na autobus. Velikánské srnčí oči v davu. Nahý a ztracený. Nutíš mě do nich zírat. Loudíš nápovědu. Pronikám do uskřípnutýho úsměvu kdysi poďobaný slečny. Do pohledu tý nejprímovější pionýrský vedoucí. Do natrvalených vlnek rámujících čelo, do nichž kdysi padaly diskotékový hvězdičky Michala Davida. Do rukou, který míchaly polívku v kotlíku s Brontosaury. Do neposlušných tenisek holky z gymplu, co chodila s průmyslovákem Honzou jedno jaro do bistra vedle kulturáku na zmrzlinu.

Hodná holka.
Hanka. 
Jinak se jmenovat nemůžeš.

Neznáme se a nikdy jsme si nevyměnily žádný slovo. Vídám tě na zastávce pár minut denně. To je asi 1800 minut za poslední rok. To je 30 hodin. To je skoro jeden a půl dne. Když to takhle půjde dál, jednou se možná i pozdravíme.

Toužíš po rozřešení.

Jo, mluvím o tobě.
„Víš, ty jsi strašně fajn holka, ale…“ řekl ti jednou v průvodu na prvního máje.
„Chápu, nemusíš mi nic vysvětlovat…,“ podívala ses někam nad rozkvetlé šeříky a zklamání hrdě zatlačila epizodním úsměvem Ivany Andrlové. Zůstal ti na rtech dodnes.  

Zaseklej úsměv jednoho jara a těch osmnácti dalších, který přišly potom, uvízl v rýze kolem tvých úst. Žádná jiná rýha ho za ta léta nepoopravila.
Přešlapuješ od té doby v bundičce, džínách, teniskách, s baťůžkem na zádech. Moderních, od Vietnamců. S rukama v kapsách rozdáváš ten svůj úsměv, kterej má zakrýt všechno, co se ti kdy stalo.

Než nastoupíš do autobusu ještě se rozhlídneš. Tvůj Honza tady není. Ani ten další. Žádný.
Proč? Jsi přeci stále docela mladá a pěkná – (tak nějak o tobě mluví tvoje matka se svou kolegyní v závodní jídelně) a tvůj každodenní pohled do odrazu ve dveřích autobusu ti to potvrzuje. Než se sykotem sklapnou.

Není to tím, že už mám vrásky? Ptáš se mě beze slov.

Není! Mám chuť na tebe zařvat, když mě jako pokaždé z okna rozjíždějícího se autobusu přelítneš tím svým ublíženým úsměvem, který je den za dnem stejný. Máš sakra i nějakej jinej výraz?

Najednou si vzpomenu, odkud ho znám. Je to ta zrezivělá struna, kterou jsem kdysi zpřetrhala ve svý pubertální revoltě.

Jak s tebou po těch letech může rezonovat? Najednou vím, proč na mě pokradmu zíráš. Mám na tebe vztek.

Jsi duch doby zakletý v úsměvu. Náhle v něm vidím škleb.
Dneska ten tvůj pohled nevydržím.

Nutíš mě odvrátit se od tebe, když odjíždíš. 

Nutíš mě rozeběhnout se za tvým odjíždějícím autobusem.  Odrazit se dlouhým skokem do výšky, napřáhnout pěst, prorazit okno, vytáhnout tě z něj ven a vynést tě do vzduchu, nahoru, nad autobus, nad město a pustit. Vyrazit ti dech. Jsi vyděšená, udivená. Než se konečně znovu nadechneš. Ukazuju ti, co musíš udělat se svýma křídlama. 

Roztáhnout… a letět. Nic jinýho ti nezbývá a tak za chvíli svištíš plavně vduchem. Nabíráš výšku a směješ se na celý kolo.

Tak to vidíš, jsi svobodná. Už víš, jaký to je. Brzy se rozloučíme. Hanko, nebo jak se jmenuješ.

Slzíš od větru, smíchu i dojetí, zamáváš mi a vydáš se na svou cestu. Už se nikdy neuvidíme. 

A opravdu ne. Na tu smíchovskou zastávku autobusu už druhý den nepřijdeš, a ani nikdy potom.