Zdroj: The Sydney Morning Herald Magazine, 10. června 2006, autor: Fenella Souter, překlad: Pierra Fatuhiva, 19.6.2006
Kolik věcí máte doma?
Když jsem byla malá, moje babička mě hlídávala. V dlouhých deštivých dnech mě nechávala „prohlížet si její věci“. Co mě dnes dostává je, jak málo věcí měla. Většinu jejího majetku dělalo oblečení a boty. Jeden či dva střízlivé komplety, několik hedvábných šatů, domácí oblek. Skříň byla poloprázdná. V šuplících bylo schováno to ostatní. Kartáč, zrcadlo a dědečkův hřeben odpočíval na vrchu, vedle kartáče na šaty, krabičky s pudřenkou a perleťová krabička s bižuterií.
Maličká kuchyňka, ve které moje babička kouzlila jídla pro šest dětí, byla jednoduše ještě tak akorát. Koupelna byla velká jako list papíru. Prádelna měla necky a ždímačku. Pouze venkovní toaleta měla odtok. Rebarbora, špenát a rajčata rostly na zahradě.
Ráno mě moje babička brala s sebou sypat zrní a šrot kuřatům a vybrat vajíčka z kurníku. Zatímco mí prarodiče byli nižší střední vrstva, nebyli považováni za chudé, ani když žili na venkově. Jejich dům stál ve Willoughby, na Sydneyském severním pobřeží. Žili jako mnoho předměstských párů v jejich věku, po válce a po hospodářské krizi: skromně a pokud možno z vlastních zdrojů.
Střádali věci. Opravovali je. Používali je znova a jinak. „Udělali sami, co udělat mohli.“ Opovažuji se říct, že kdyby měli víc peněz, mohli by si pořídit víc, zvláště moje babička, která cedila pot v páře při praní prádla. Ale zdálo se že nedostatek je nijak netrápil. Byli šťastnější než my? Nevím. Jistě však našlapovali po planetě opatrněji. My teď nenašlapujeme. My dupeme s pohledem odvráceným od cesty ekologické katastrofy, která šlehá plameny našich zhýralých potřeb.
Made in China
Z levného harampádí, od triček po automobilové motory „Made in China“ je teď značka dujour. Mnoho Číňanů si nemůže dovolit zboží, které země produkuje, ale naše spotřeba jej spolyká. Doslova.
Čína je teď zpustošená dusivou prašnou bouří vznikající znehodnocováním ohromných ploch pastvin. Podle nejnovějšího článku v New Scientist, Čína je druhým (po US) znečištěným státem, a stále se zhoršuje.
Šestnáct nejvíce znečištěných velkoměst na světě je nyní v Číně, díky její armádě uhelných elektráren. Na 500 dalších elektráren je nyní na kreslícím prkně. Čína vypouští více síry, zdroje kyselých dešťů, než jakákoli jiná země na světě.
Dubnová televizní reportáž ukázala nablýskané promenády právě otevřené v Pekingu, „první tohoto druhu,“ funěl americký reportér vzrušeně, že se americký způsob života v Číně zase o něco rozšířil. Ještě kdyby tak Číňané samotní – opouštějící zbytek Třetího světa – byli schopni začít žít standardy Prvního světa, mohlo by to zdvojnásobit vliv člověka na planetu. A kdo říká že nemůžou?
Kolik van vody je potřeba na výrobu jednoho trička?
Ropa je v krizi. Přestože 90 procent ropy využije doprava, je krví těžkého průmyslu a – coby základní produkt pro plasty, oblečení, rozpouštědla, nátěry – je všude. Voda také odtéká pryč.
Svět, tak jako potraviny, nyní roste dvakrát více, než dřívější generace, ale užívá k tomu třikrát více vody. Dvě třetiny vody protečou zemědělským zavlažovacím zařízením. Dešťové vody není dost, takže zemědělci musí sáhnout pod zem, v zemích od Etiopie po Pákistán, od Španělska po Austrálii.
V Indii například milion farmářů čerpá vodu z podzemních rezerv; dvě třetiny indických plodin jsou zavlažovány podzemní vodou, tvrdí se v dalším z nejnovějších článků v New Scientist.
Před padesáti lety v severní Indii, v Gujaratu, farmáři brali vodu z otevřených studní vykopaných do deseti metrů pod zemí. Nyní trubky sahají 400 metrů pod zem a jsou stále suché.
K pumpování vody je užívána elektřina. Jedním řešením je sbírání dešťové vody, tedy lepší zacházení s dešťovou vodou. Ale to samozřejmě předpokládá, že máme nějakou dešťovou vodu. Většina z nás nemá ponětí, kolik vody spotřebuje celý cyklus produkce jedné potraviny.
Jeden kilogram rýže vyžaduje 2000— 5000 litrů vody. 11000 litrů vody je potřeba, aby vzrostlo krmení pro krávu, abychom udělali jeden quoter-pounder hamburger. Čajová lžička cukru vyžaduje k výrobě 50 hrnků vody. Mohli byste naplnit 25 koupelnových van vodou, kterou spotřebujeme na produkci 250 gramů bavlny, kterou potřebujeme k výrobě obyčejného trička.
Sebekázeň bývala morální
Někde cestou se to však zvrtlo a začíná to být naopak. Myšlenka nižší spotřeby je dnes tak kacířská, že se nehodí do vysílání. Když lidé z Adbusters chtěli v Severní Americe vysílat reklamu na „Buy Nothing Day“ (dnes nic nekupuj), a to pouhý jeden z 365, byl jim odmítnut vysílací prostor.
Reklama, řekl manažer TV, musí být v jejich zájmu. Můžeme nakupovat dokud nepadneme? Konzumovat jakoby tady vždy byl zítřek? To záleží na tom, koho se ptáte. V roce 1991, Lawrence Summers, šéf ekonom Světové banky, takzvaný odsouzenec životního prostředí, vyšel s jeho vševědoucím tvrzením: „Kapacita Země nemá žádné limity, ty jsou vždy spíše spojovány s dohlednou budoucností. Nehrozí nebezpečí apokalypsy v záležitosti globálního oteplení nebo něčeho podobného. Myšlenka, že svět stojí nad propastí je naprosto mylná. Myšlenka, že bychom měli růstu klást limity kvůli nějakým přírodním limitům, je zásadní chyba a jedna taková, která se někdy ukáže jako vlivná, by mohla stát společnost ohromné náklady.“
Jinými slovy, díky chytrému člověku, technologii a omlazovacím účinkům tržních sil, má Země „nekonečnou kapacitu“. Všechny technologie se musí připravit. A to teď, ne v nějakém vzdáleném Armagedonu. Je globální oteplení, globální zatmění, znečištěné nebe a řeky, otrávené oceány, tající ledovce, vymírající druhy, vymýcené pralesy, toxický odpad, toxické jídlo, nedostatkové zdroje, hladomor, sucho, vražedné cyklóny a několik málo dalších drobností.
Ale to přece není „žádný problém.“ Většina nezaujatých vědců uznává že nejen že propast existuje, ale řítíme se do ní šíleným tempem.
Australský vědec Tim Flannery je jedním ze stovek odborníků, kteří křičí: „Hoří!“ k zhypnotizovanému publiku třímajícímu v rukách kornouty s popkornem a užívajících si show. Argumentuje tím, že je mnoho velmi reálných omezení, a že náš způsob života se musí změnit. Právě teď. V jeho nejnovější knize Tvůrci počasí, pojednávající o změnách klimatu varuje, že stále děláme příliš málo, a že technologie, které jsou nejvíce diskutabilní, tedy pumpování uhlíkových dioxidů do hloubek oceánů či pohřbívání je pod zem, či spoléhání se na to, že nás spasí vodík, jsou asi tak praktické jako malý chlapec blokující hráz prstem.
„V roce 1961“, říká Flannery, „byl stále ještě prostor k manévrům.“ Světová populace čítala tři biliony a užívala pouhou půlku celkových zdrojů globálního světového ekosystému. Rozhodující moment přišel v roce 1986, když se populace vyšplhala na 5 bilionů a taková byla naše kolektivní žízeň po zdrojích které jsme těžili z trvale udržitelných zdrojů. „Od té doby,“ pokračuje Flannery, „necháváme jít naši spotřebu zdrojů do ztrát. Do roku 2001 byl náš dluh nafouknut o 20 procent. Do roku 2050 bude břemeno lidské existence takové, že budeme užívat (pokud ještě bude k nalezení) bohatství zdrojů témeř dvou planet. Ale přes všechny obtíže, budeme zkušení v hledání těchto zdrojů (a těmi bude náš odpad, konkrétně skleníkové plyny), což je omezující faktor. Dvě planety? To je něco, co se nedá koupit.
Leave a Reply