…A mimochodem kolik máš přátel?

…A mimochodem kolik máš přátel?

with Žádné komentáře

Nesoustředěné psaní o ne-psaní v době facebookové

Kdysi, v dávných dřevních dobách, kdy internet ještě nebyl výbavou domácnosti nutnou k přežití, internetové kavárny se jevily jako podniky budoucnosti, mobily již byly ve fázi zmenšování (čím menší a lehčí, tím pokrokovější), neuměly fotit, natož se připojit k netu, tak někdy v té době, jsem se dověděla o existenci blogování.

 

Intelektuálové od papíru se nechávali slyšet, že jde o pokleslý způsob psaní, který nemá s literaturou, ale ani novinařinou mnoho společného. Bylo to psaní moc rychlé, moc jednoduché a moc dostupné. 

 

Na konci devadesátých let jsem znala především jeden blog a tím byl Neviditelný pes Ondřeje Neffa. Moc se mi líbila legenda, podle které název blogu vznikl a díky němu jsme se také dověděla o samotné existenci něčeho tak bláznivýho jako je samotné „blogování.“

 

Pravidelně, nejlépe každý den napsat jeden příspěvek, který by reflektoval autorův životaběh, zkušenosti, postřehy a myšlenky a vystavit to očím kohokoli? Dobrovolně a zadarmo? Kdo tohle může dělat? Jen fakt někdo hodně odvážnej, kdo vyjde se svou kůží na trh a se silnou vůlí, kdo se přiměje s železnou pravidelností usedat a psát, říkala jsem si.

 

Narcismus byl tehdy ještě považován za vzácnou poruchu a focení ranních selfie poctivým foťákem na rozestlaných postelích se považovalo za existenciální výpovědi mladých rozervaných umělkyň. Do Austrálie jsem ještě odlítala s walkmanem a se zrcadlovkou. Tři roky na to, když jsem se vracela, se už všechno nahňácalo do jednoho mobilu. I s internetem.

 

V této technologicky kypící době jsem se nakonec jednoho dne rozhodla, že i já začnu psát blog. Život v Austrálii přetékal vjemy, zážitky, barvami, lidmi, vůněmi, emocemi, příběhy, že nešlo jinak, než některé sekvence onoho trysku zastavit aspoň na papíře. Zatavit to všechno do slov. Vznikl můj blog. Blog od slova web log. Webové zápisky.

 

Psala jsem si webové zápisky z přetlaku, pravidelně skoro dva roky a nedlouho po návratu do Čech, po několika postech o kulturním šoku, který ve vlasti po třech letech prožívám, jsem s psaním sekla. Nebylo co proč a o čem psát. Neubránila jsme se dlouhodobé depresi a ta spočívala v tom, že se v ní nic psát nedá, tedy pokud si nezapálíte jointa. Jenže pak se to nedá ani číst.

 

Mě deprese život zastavila, ale informační technologie nezastavíš. Kamarádka mi v tomto mém utlumeném období řekla:

„Blogy jsou out. Lepší je facebook, tam se píšou jenom statusy a čtou to jenom tví přátelé, který znáš. Mimochodem kolik už máš na facebooku přátel…?“

 

Měla jsem tam už rok jenom jednu přítelkyni, a to australskou kamarádku Dawn, která mě na něj kdysi dávno pozvala. Vysvětlila mi, co je to za báječnou novinku, ten facebook, ale mě to bylo buřt. V Čechách ještě žádný facebook nebyl. Rozhodně nebyl známý.

 

Nechápala jsem, v čem je lepší psát na facebook věty o tom, co měl člověk k obědu a s kým bude trávit večer, než-li blog, kam si člověk může napsat co chce a kolik chce. K čemu je dobré vědět, kdo se s kým zná a jak moc se s ním přátelí, mi také unikalo.

 

Avšak otázka „Kolik máš přátel na facebooku“ a „Kdo je či není na facebooku,“ patřila tehdy mezi top témata mé kamarádky. Přestávaly jsme si rozumět. Facebook mi byl úplně ukradenej, zatímco ona se stávala facebookovým influencerem. S mou jedinou facebookovou přítelkyní Dawn a dávno zapomenutým facebookovým heslem jsem nemohla sociálně obstát a naše letité přátelství vzalo za své.

 

Neuběhlo ovšem několik měsíců a podlehla jsem. Všichni už tam byli, jen já ne. Přestala jsem vzdorovat, našla heslo od facebooku a k Dawn mi začali přibývat další přátelé. Dávala jsem šanci naději, že má facebooková přátelství mi pomohou prosvětlit život.

 

Snažila jsem se přijít na kloub tajemství, k čemu je dobré psát a číst holé věty o tom, co kdo právě dělá a sdílet s ostatními odkazy na to, co vytvořil někdo jiný. Učila jsem se zapadnout do světa, v němž se veškeré duševní výstupy scvrkávaly na jedinou možnou ikonku „To se mi líbí.“

 

Teď je tam těch ikonek víc. Připomínají mi obrázky na šatních skříňkách v mateřské školce a má temná vize světa bez písma a abstraktního myšlení se opět přiblížila realitě. Kdo by si neuměl nějakou tu variantu světové apokalypsy představit, nechť se mrkne na libovolný kousek filmu Idiokracie.

Ne, Nelíbí se mi to.

 

Přesto „jsem na facebooku“ stále a nehodlám ho opouštět. A protože hodně svého pracovního času trávím u počítače, stal se mým učitelem – tyranem. Barometrem nálad a schopnosti soustředit se na práci, ukazatelem potřeby komunikovat, sdílet, touhy po pozornosti, dávání, relaxace.

 

Nemám už dávno ten naivní pocit, že by facebook měl lidi sbližovat; je to spíše naopak. Umí však navazovat a udržovat kontakty, rychle předat důležité informace. Duševní vzájemné sblížení je samozřejmě možné pouze postaru, tedy na živo.

 

A ten blog? Už jsem ho neobnovila, i když moje vrozená potřeba „psát si“ víc než facebookové statusy musí být čas od času ukojena. Dělala jsem to odjakživa. Dopisovala jsem si dětské knížky, když jsem se nedokázala smířit s tím, že příběhy skončily. Vymýšlela jsem si nové postavy a pokračování.  Pipi Dlouhá punčocha měla sestřenici Sisi. Angína, Chřipka, Rýma a Neštovice nebyly lidské nemoci, ale bytosti, neexistující květiny měly svůj název i konkrétní podobu. O tom jsem si psala a kreslila. Pro sebe a pár vyvolených. Všechno navěky zmizelo v tajných skrýších.

 

A až teď mi dochází, že tohle je vlastně taky taková skrýš… 

 

Leave a Reply