Včera milenci, dnes jen přátelé?

Včera milenci, dnes jen přátelé?

with Žádné komentáře
Už nikdy!“ a strach ze smrti

Řekla mi, že už mě nechce nikdy ani vidět. To jsem si teda nemyslel, že to jednou skončí takhle strašně. Jako bychom nemohli zůstat přátelé,“ zoufal si jeden můj známý týden po rozchodu s letitou přítelkyní. Byl ve stavu naprostého zoufalství a já na něj koukala jak z jara. Nebylo mu šestnáct let, pár křížků už na krku měl.

Její odchod doprovázený slovy „Nechci tě už nikdy vidět,“ ho ale rozsekal na kousky, které se teď snažil dát nějak dohromady.

Ta věta ho k smrti děsila. „Už nikdy!“ – je děsivé, ať si do toho dosadíte cokoli, co máte aspoň občas rádi. Třeba čokoládu. Natož když se jedná o někoho, s kým jste prorostli a bez něhož nemůžete normálně fungovat. Už týden nespíte, nejíte a nemyjete se.

Už nikdy“ ho drásalo tak, že to nemohl, nedokázal přijmout. Bylo to pro něj tak neskutečné, jako dovědět se, že se nachází v terminální fázi nemoci a za dva měsíce už tu nebude. On, nebo ona, to je vlastně jedno. Už nikdy ji neuvidí. Smrt? Jak může být Bůh tak krutý?

Jak tohle mohla říct? Já se s ní chtěl rozejít přátelsky,“ bědoval. A sám tomu v tu chvíli věřil. Stejně jako té větě „Už nikdy tě nechci vidět.“

 

Rozchod je tak jedinečný, jak jedinečný je vztah

Rozchod je vždycky svým způsobem malá smrt. To ví každý, kdo si aspoň jedním rozchodem prošel. Zatímco skutečně zemřít se dá v jednom životě jen jednou, rozchodů máme na kontě většinou více. Přesto se situace zvaná „rozchod“ nedá natrénovat s tím, že příště už to bude snazší. Pokaždé je to znovu to samé: Malá smrt. Jiná než ta předchozí, nová, jedinečná, stejně jako jedinečný byl vztah.

 

Co všechno může taky znamenat „Už nikdy!“

Ona to ale přece nemyslela vážně,“ pokusila jsem se ho vyvést z očistce, v němž se masochisticky koupal, do říše reality.

Řekla to v nějaký svý emoci, protože to tak v tu chvíli cejtila. Řekla ti to proto, že si teď myslí, že by pro ni bylo snazší, tě už nikdy nevidět. Řekla ti to proto, aby měla nad tebou navrch. Aby dostala tvou energii. Aby ti něco oplatila. Aby tě to bolelo. Řekla ti to proto, že tě chce vidět ještě dnes, teď hned, ale jinýho, změněnýho. Řekla ti to proto, že se s tebou rozejít nechce, ale ví, že musí, protože to nikam nevede, a je to těžký,“ lovila jsem možnosti, proč se k mému známému zachovala přítelkyně stejně tak krutě jako doktor k pacientovi oznamující mu verdikt zítřejší smrti.

Tohle všechno může obsahovat jedna věta. „Už nikdy tě nechci vidět.“

Věta „Už nikdy se neuvidíme,“ je ještě o maličko razantnější, protože tam chybí ono „chtění“. S chtěním je to totiž vždycky trochu vachrlaté. To, že něco chceme, ještě neznamená, že to taky zrealizujeme. Zvláště tak náročný doživotní projekt, jako „Někoho už nikdy nevidět.“ Vydrží tak dlouho, jako novoroční předsevzetí.

Většinou ti dlouholetí partneři, kteří se rozešli a skutečně se pak už doslova nikdy znovu neviděli, (vím o nich) to neoznamovali ve vzteku, než za sebou třískli dveřmi. Většinou to nakonec vyplynulo ze života samého a měli k tomu pádný důvod.

 
Volání o pomoc

Razantní řešení, velké emoce, scény, tlusté čáry a věty „už nikdy“ jsou většinou spíše křikem topícího se. Voláním o pomoc. Udělej sakra něco, zachraň ten vztah! A prohlášení typu „Už nikdy,“ jsou jeho rétorikou. Nelze je brát doslova. Když to partner prokoukne, přestane ho to bavit a bude to ten, kdo nakonec nadobro odejde. Pokud to neprokoukne, tyto a jiné výkřiky se stanou účinným vydíracím nástrojem.

 

Zůstaneme přáteli

A na druhé straně je věta „Zůstaneme přáteli.“ Ta dokáže taky potrápit osrdí. Zraňovat a ztěžovat rozchod, pokud není tato ušlechtilá myšlenka odložena.

Se vší vážností a respektem může být myšlenka na plynulý přechod v přátelství brána jen v jednom případě:

A to tehdy, když ji oba v době rozchodu cítí a jsou schopni naplnit stejně a znamená pro ně to samé. (Jenže to stejně nakonec prověří až následující měsíce.)

 

Ideální vztah, ideální rozchod?

Žádné krásné ideály o tom, jak by to mělo po rozchodu být, tedy neplatí. Kdybychom ideály uměli naplňovat, nikdo by se nerozcházel. Neexistovaly by rozvody, rozchody a neúplné rodiny. Když neumíme spolu ideálně žit, tak proč bychom se najednou měli umět ideálně rozcházet? Kde by se ta schopnost vzala?

Pokusy o rozchod typu „Včera milenci, dnes už jen kamarádi,“ jsou asi tak plné lásky a fajn zážitků, které od přátelství očekáváme, jako palečnice na noze.

Všimla jsem si, že plynulý přechod z milostného vztahu do přátelství hlásají dva typy lidí:

Ti, kdo rozchod navrhují jako první (navrhovatelé)

Ti, kteří by vztah raději zachovali (zachránci)

Více lidí v rozpadajícím se vztahu není. Chci tím říct, že po „přátelství“ mohou toužit (ale většinou ne) obě strany, každý však z jiného důvodu.

 
Nechci tě ztratit“

Pro navrhovatele je rozchod menší citovou ztrátou, má k němu asi více důvodů, více vůle, méně to bolí a… zároveň nechce druhého ztratit ze života. „Nechci tě ztratit.“

Obrazně řečeno, už nechce celý koláč, chce z něj jen rozinky. Bez rozinek totiž není život tak dobrý a vlastně i život bez koláče může být tvrdé odříkání a kdoví, jestli to nebude bolet víc, než unesu.

Navrhovatelé rozchodu a přechodu v přátelství si rozchod prostě usnadňují, tak trochu si tím hojí pocit viny, cítí se sami před sebou lépe, že nabízejí alespoň něco, když nemohou všechno. „Já nejsem přece tak špatný. Nabízím dar přátelství. Proč ho nepřijmout?“ Odmítají vidět, že nabízejí žíznivém hrnek, ale bez vody.

Odmítají vidět, že nabídka jejich přátelství, je jen varianta zakukleného strachu ze smrti (konce vztahu).: „Nechci tě ztratit. Nechci tě propustit. Nesnesu, když…“

Za touhou přátelit se po rozchodu se ale také může skrývat více či méně vědomá potřeba moci a kontroly nad tím, koho opouštíme. Mít ho pořád tak nějak na dohled, či v hrsti, v níž se nachází krmení. Drobečky naděje. Naděje na návrat. Uvidíme. Nebo taky ne.

Pravdivá odpověď „Nestojím o přátelství, teď ještě ne,“ nebo razantnější obrana „Nechci tě už nikdy vidět,“ jsou pak pro navrhovatele ranou mezi oči. Teď je odmítnut on. O to víc pak horuje pro přátelství. Takhle to přece nechtěl! A může mu to dodat v jeho očích, i v očích přihlížejících přátel pocit, že je on je ten lepší, mírumilovnější, zralejší, duchovnější… „ale když ten druhý „na to nemá, ach jo, taková škoda…“

 

Aspoňpřátelství

A proč se chce přátelit ten, kdo je opouštěn, tedy „zachránce“? Pro opouštěné, rozbolavěné srdce upřímné přání zůstat přáteli bývá tím silnější, čím více navrhovatel přátelství odmítá. (Je to přece tak nelogické: Proč bychom se nemohli vídat aspoň občas? Copak z té lásky nezbylo vůbec nic?) „Zůstaňme aspoň přáteli,“ je v tomto případě nabízením rozinek s nadějí, že náš ex bude chtít zase celý koláč. Můžeme měsíce doufat v obnovu vztahu a čekat na zázrak. To není přátelství, ale zoufalství.

 
Opravdu se chcete přátelit?

Počkejte tedy, až se váš partner oklepe z rozchodu… Až vy se oklepete. Dejte sobě i jemu čas, jaký oba potřebujete. Respektujte toho, kdo o přátelství nestojí. Je to jen jeho věc a ví lépe než vy, co dělá. Rozchod není spadnout z tříkolky a jede se dál…

Rozcházení se je odřezávání dvou prorostlých větví. Pozvolné odumírání. Byl-li vztah opravdový a hluboký, nelze jej jen tak zrušit jako položku v účetnictví. Nelze udělat tlustou čáru v diáři a říct: Od úterý jsme přátelé. To zvládnou snad jen roboti. 

Ve vztahu bylo něco špatně dlouho a důvody k rozchodu nebyly smyšlenky, které lze sfouknout jako plamen svíčky. Byl nějak nemocný, odcházela z něj láska. Rozchodu předcházela nedorozumění, hádky, špatná komunikace a vždy v něm bylo trápení, i když navenek to tak vypadat nemuselo. Rozcházení je proces, který má svoje fáze a zákonitosti.

 

Síly odpudivé a síly přitažlivé

Rozchodům se zevrubně věnuje psycholog Jeroným Klimeš v knize Partneři a rozchody (vřele doporučuji každému, i šťastným párům, protože popisuje vztahovou dynamiku vůbec). Odhaluje v ní trefným jazykem, jaké síly působí v době rozchodu. Mluví o silách odpudivých a přitažlivých. Ty první jsou silnější a kratší, kulminují v době rozchodu a jsou schopny vztah rozetnout. Ty druhé, přitažlivé, ale nemizí ani po rozchodu. Jsou sice slabší, ale působí déle. Zatímco destruktivní síly časem při odloučení vyprchávají, ty přitažlivé síly se začnou hlásit o slovo. Pokud zapracují přitažlivé síly oboustranně ve vhodném čase, kdy nejsou překážky (například nový partner, odstěhování se na druhou stranu republiky, apod), je šance na obnovu vztahu. Proto se také některé páry scházejí a rozcházejí a „Nemohou být spolu, ani bez sebe.“

 

No, a pokud někdo těmto přitažlivým silám říká: „Zůstaňme přátelé“,

a někdo těm odpudivým: „Už tě nechci nikdy vidět!“,

pak nejde o přátelství, ani o nenávist až za hrob,

ale o nepřiznanou (nevědomou) touhu pokračovat ve vztahu.

 

Jak poznat, že jde opravdu o přátelství

O přátelství jde tehdy, když je vám ten druhý už citově v podstatě lhostejný. Když na druhého nemyslíte po probuzení ani při usínání. Když už nepociťujete žárlivost. Když už si vzájemně vyměňujete pomyslné rozinky a jste s tím oba v pohodě. Zkrátka pokud k tomu dozraje oboustranně čas. Když ten nadejde, zákonitě se to začne dít, když už to ani nečekáte. A to nebývá za týden, ani za měsíc, někdy ani za rok po rozchodu a v některých případech se to nestane opravdu nikdy.

 

P.S. A jak to dopadlo s mým známým? Po měsíci se k sobě vrátili a pokud nezemřeli, žijí spolu šťastně až dodnes.

Leave a Reply