Psycho

Povídám si a především naslouchám starým lidem. Je součástí mé profese číst v očích těch, co prožili lesk i bídu třicátých let, druhou světovou válku, nejtvrdší roky totality v padesátých letech, nacistické i komunistické lágry.

 

Životy většiny z nich mnohdy visely doslova na vláscích a o jejich osudech, o jejich holém přežití rozhodovaly série šťastných okolností a náhod, nad kterými zůstává rozum stát. Náhod které se zpočátku dokonce jevily jako nešťastné.

 

„Hladoví vězni mě při úprku na jídlo málem ušlapali, protože jsem měl zraněnou nohu a byl jsem už slabý jak moucha, k jídlu jsem se už skoro nedostal. Doktora, který mě pak dostal na marodku, poslali s ostatními na pochod smrti, nás nemocné tam nechali na pospas. On, ani všichni ti relativně zdraví a silní nepřežili, já ano.“

 

„Ve chvíli, kdy na mě měla přijít řada a já jsem měla ukázat, zda něco neschovávám pod jazykem, odveleli dozorce na přestávku, takže mi nevěnovali takovou pozornost jakou měli a já jsem prošla. Jinak bych skončila jako ty ženy přede mnou, které něco schovávaly v drdolu. Já jsem ale stejně byla rozhodnutá to riziko podstoupit.“

 

„Věděla jsem už od prvního koncentráku, že o svém osudu nerozhoduju já. A tak jsem přestala kalkulovat a něco vymýšlet. Když nás postavili před rozhodnutí, že kdo má ještě síly přeplavat řeku na ledové kře, tak má nastoupit na kru, a kdo už nemá síly, má zůstat na břehu, tak já jsem na tu kru nastoupila. Šla jsem na tu řeku prostě proto, že jsem ještě nějaký zbytek sil měla. Nemělo smysl odhadovat, zda ty, co zůstanou na břehu postřílejí, nebo je nechají být. Nemělo smysl uvažovat, zda se kra potopí a my utoneme v ledové vodě. Zbláznila bych se, kdybych se musela spoléhat, že můj život závisí na mém rozhodnutí… Ty co zůstali na břehu našli za pár hodin osvoboditelé a válka pro ně skončila. My, co jsme šly na kru a cestou nespadly do ledové vody, jsme pokračovaly do pekla dalšího koncentráku, tentokrát Bergen Belsenu.“

 

Přežili extrémní krize a útrapy, které si nevybírali. Byli do nich vhozeni. Mohli být hluboce věřící i ateisté, mohli víru nalézat i ztrácet, mohli druhým pomáhat a dělat dobré skutky, mohli se v pudu sebezáchovy, ze strachu, ale i z přesvědčení, chovat zdánlivě zbaběle. Mohly to být teprve děti, z minuty na minutu nacisty (i komunisty) odtržené od svých rodičů, jež už nikdy nespatřily, i když se dobře učily, modlily se Otčenáš a byly hodné.

 

Nejen bytí a nebytí, ale osud a charakter těch lidí, to, že jsou takoví, jací jsou dnes, zdá se, nezávisel na tom, v jakého boha věří, jak se umí modlit, kolik posvátných textů znají, zda umí diskutovat o duchovnu, numerologii, astrologii, zda v mládí našli odvahu projít se po žhavém uhlí, zda strávili deset dní ve tmě, byli v Indii, zda cvičí jógu, zda okusili bábu, dědka, ňiňos nebo žábu, zda přežili pět dní v lese bez vody na Vision questu.

 

Oni si svůj Vision quest nevybrali a trval měsíce, roky, za totality pak někdy i značnou část života.

 

Na extrémní hraniční situace, krize se nepřipravovali, nevybírali si je z letáčků, jejich boj o přežití nebyla hra. Byli mladí, nezkušení, nezralí, dvacetiletí, teenageři i děti. Moudrosti se učili za pochodu, na cestě ke světlu je nedoprovázely šamanské bubny. Odměnou jim nebylo potvrzení od okolí, jak jsou krásné, božské, zářící bytosti. Nikdo jejich statečné duše neopěvoval. Miliony statečných zahynuly stejně tak, jako oni přežili. Jaký mezi nimi byl rozdíl?

 

Žádný.

 

Pravé charaktery se odhalovaly a dotvářely tváří v tvář hraničním situacím. Morálka, která platila v míru, ve válce ukazovala jinou perspektivu.

 

„Dětem v Terezíně bylo těžké vysvětlit, že když ukradnou v kuchyni nebo na poli mrkev, už to není špatný skutek.“

 

„Nechali nás polonahé. Byly jsme zubožené, špinavé. Byl na nás hrozný pohled. Považovali nás za zvířata. I potřeby jsme musely vykonávat před jejich očima, jako bychom byly psi nebo prasata. Nepovažovali nás za lidi. Uvědomila jsem si, že už mě to ale ani neponižuje. To oni se před námi ponížovali – tím, že se na nás dívají jako na zvířata a že jim na tom nepřipadá nic divného. My jsme tím ponižovaly je. Já jsem byla pořád já, měla jsem pořád svou duši, ale oni to nevěděli.“

 

„Věděla jsem, že umírám. Moje mysl a tělo za tu dobu už vypnulo několik funkcí jen aby se udrželo na živu. Nejdříve se vypne hodnocení. Pak emoce. Když cítíte tak velký žal a smutek, že už tělo nemůže, vypne to, aby neztrácelo energii. Pak už necítíte skoro nic, když vám zemře už pátá kamarádka. Najednou je její pryčna prázdná a vy jen víte, že to tak je. Prostě to přijmete. Přestáváte i cítit strach. Některé věci a scény sledujete jako film, jakoby se vás netýkaly. Jste jako v mlhách. Nakonec necítíte hlad, ani žízeň, ani svou slabost. Už jsem byla tak slabá, že jsem se nedokázala pohnout. Mohla jsem jen dýchat a vidět. Když jsem takhle ležela, najednou jsem viděla proužek světla, který se do baráku dostal z venkovní lampy skrz škvíru mezi prkny. Pozorovala jsem to světlo, které mi říkalo, že umírám, že to je to poslední, co vidím. Bylo to krásné. Ale najednou se ve mně něco vzedmulo a slyšela jsem hlas: ‚Tohle ještě není konec. Musíš se dostat z tohoto baráku‘ Nechápu, kde se ve mně vzala ta energie, ale začala jsem se plazit z baráku plného mrtvol ven do bláta. Od té doby věřím, že to byla energie z Vesmíru. Prostě jsem vnímala, že jsem na ni byla nějak napojená, že to byl dar, který mi byl nějak dán.“

 

„Přežily jsme to všechno proto, že jsme se držely pořád při sobě spolu a pomáhaly jedna druhé jak jen to šlo. Přestalo existovat JÁ, bylo jen MY. Byly jsme zubožené, pořád hladové, ale přesto jsme si dělaly ze všeho legraci. Měly jsme dokonce i vyhlídnuté nápadníky, stejně tak směšně otrhané a vyhastrošené jako jsme byly my. Humor a to, že jsme byly stále spolu, nás drželo při životě. Sama bych to nepřežila.“

 

„Byla jsem v komunistickém lágru. Trpěla jsem zimou, nemocemi, nevyspáním, bili nás. Měla jsem pořád hrozný strach, co ještě hrozného s námi udělají. Byla jsem křesťanka. Už jsem byla na pokraji svých sil a jediné co jsem si přála, bylo zemřít. V tom jsem měla sen. Viděla jsem kopec a na něm kostelík. Byla temná noc a jen ten kostelík zářil do tmy. Magicky mě přitahoval a já jsem do něj vstoupila. Byl tam kazatel, ale já věděla, že to byl zároveň svatý muž. Klekla jsem si a on mi položil ruku na hlavu. Zaplavilo mě krásné teplo a světlo a neskuečný klid. Od té chvíle jsem v sobě po probuzení cítila naprostý klid. Žádná situace už mě nerozhodila. Jako bych od toho svatého dostala ochranu. Nikdy před tím jsem nic podobného nezažila.“

 

Posledně citovaná stará paní mi připomněla jeden můj zážitek. Ovšem v jiných okolnostech a kulisách. Zdánlivě zcela opačných: byla jsem na několik měsíců pracovně na druhé půlce zeměkoule, v luxusním prostředí uzavřeného, miliardářského resortu, bydleli jsme ve vilách s bazény, o pracovních přestávkách mohli jsme si odběhnout pár metrů na útes a s ploutvemi se vnořit rovnou do mořských hlubin. Co víc si přát? Přesto jsem jsem se tam mezi desítkami kolegů, cítila hrozně. Mizerná organizace a z ní vyplývající ohromný psychický tlak, stres a bezohledné vztahy způsobil, že ony mořské hlubiny byly jediným místem, kde jsem byla schopna nalézt vnitřní klid. I když jsem si stokrát říkala, že to všechno je „jen“ zvětšující zrcadlo mé celkové, drsné, životní situace a musím to brát s nadhledem, byť mě šéfové smlouvou drželi v šachu, zvažovala jsem přes všechny komplikace návrat domů. Jediné, co mě drželo zpátky byl pocit zodpovědnosti vůči ostatním. Zkrátka nechtěla jsem dělat vše ještě horší i jim.

 

Dodnes vím, že to nebyl sen, co jsem prožila ve chvíli, kdy mi tam bylo asi nejhůř, a nepředčilo to nic, co jsem dosud zažila. Jen nebyl kostelík, ani svatý. Žádný magický obrázek ani symbolika. Když jsem se o pár let později začala náhodou zajímat o Dzogčhen, učení tibetského budhismu, narazila jsem na přesný popis mého zážitku. Zjistila jsem, že stav, který jsem prožila, má i název, který nikomu, kdo se o buddhismus nezajímá, nic neřekne. Docela mě ohromilo i pobavilo, že obří mandalu, která tento stav symbolicky zobrazuje, jsem si kdysi dávno, v mých 20+ dokonce namalovala doma na zeď. Prostě proto, že se mi líbila, a povrchní „znalost“ oné symboliky mi stačila. Zdaleka jsem netušila, že za tím může být i nějaký skutečný, duchovní záblesk, který bych já mohla být schopna prožít a nějakou stopu by ve mně zanechal. Od toho zážitku jsem se cítila podobně jako ta paní. Okolnosti vně se sice nezměnily, ale já věděla, že jsem pod ochranou. Klid, který jsem nacházela jen v oceánu, byl teď přítomný stále, stačilo si připomenout a znovuprožít onen zážitek.

 

Není důležité, jestli nás k podstatě nás samých v krizových situacích přivede symbolika katolického kostela, islámu, taoismu, buddhismu, praktikování tantry, zenu, dzogčhenu, ceremonie, meditace, nebo jestli se něco uvnitř nás rozhodne tyto kulturní a náboženské rámce, příběhy, symboliky, terminologie, techniky, rituály, přeskočit a hodit nás rovnou do tak abstraktního stavu těla a mysli, že je lze slovy jen stěží popsat a vysvětlit, tak jak se to stalo mně.

 

Je jedno, v co člověk věří, kolik a jaké duchovní praxe má za sebou a jak o tom umí hovořit. Je jedno, jestli mluví prostě či vznešeně, co ze sebe vyzařuje v míru, v pohodlí, najeden, umyt, oblečen, mezi lidmi, s nimiž je mu dobře. 

 

Tohle všechno je jen provozní mód, který dělá život více či méně příjemným, který dělá z lidí domnělé přátele či nepřátele. Jsme schopní sympatií, odporu i obdivu pro to, v co kdo věří, co a jak říká, v co je přesvědčen, jaký má na co názor, co a jak umí, jak se chová, jedná, jak umí mluvit, chodit, usmívat se, oblékat se.

 

To všechno ale může být docela jedno.

Svou podstatu potkáváme, svůj charakter ukazujeme, názory opravujeme a svůj osud utváříme tehdy, když jsme přiraženi „držkou ke zdi“, když se ocitenema na křižovatce.

Když není mír – v nás nebo vně. Když na frak dostává naše ego a naše dosvadní slova potvrdí, nebo vyvrátí naše skutky. 

Teprve tehdy se učíme a nebo skládáme zkoušky dospělosti, z nás samých.

Mnozí z těchto vzácných devadesátníků se považují za ateisty. Řekou vám, že v Boha nevěří. A taky nikdy nešli přes žhavé uhlíky, nebyli v Indii, nevědí ani co znamená dharma, nikdy nebyli u psychologa, nebo na nějaké speciální terapii, a přesto z jejich očí sálá taková životní vyrovnanost, moudrost, radost, klid, lidskost a smíření… 

Jak se to stalo? Prostě jen žili, co den za dnem přinášel, až všechno zlé z něj propustili. 

(pozn.: citáty pamětníků jsou parafrázované)