Vipassana, trauma, odpuštění

Publikováno: 2012,  Pierra Fatuhiva

Věřím, že Vipassana je mocným nástrojem ke změně sebe, potažmo vztahů, života a celkové životní spokojenosti.

Přesto to není zázračná pilulka, která vše vyřeší během jednoho víkendu. Od vipassany nedostáváme nic zadarmo a taky ne hned. I když z krátkodobého hlediska se to tak může i jevit. Opravdu se můžete cítit lépe okamžitě. Ale je to tak jako se vším – zuby taky nejsou čistý jednou pro vždy, když si je jednou vyčistíte.

 

Vipassana mě oslovila především proto, že se z ní nedělá atrakce ani ezo – byznys, který by lákal zájemce duhovými letáky. Jde o starou meditační buddhistickou praxi, kterou před více než 2500 lety znovu objevil Gautama Buddha.

 

V roce 2005 mě oslovila proto, že na ní není nic manipulujícího. Nenutí představovat si nic speciálního. Nejde o žádnou mentální gymnastiku.  Můžete věřit v Ježíše Krista, v růžového slona, ale můžete být i úplní ateisté. Nikdo vám neříká v co máte věřit. To se skutečnou realitou o kterou tady jde, totiž nesouvisí. Nepotřebujete k tomu nikam chodit, pouštět hudbu, ani zapalovat svíčky, vonné tyčinky ani jiné serepetičky. Je to prostě na dřeň.   

 

Ve Vipassaně centru v Blackheath (hodinu a půl od Sydney), kde se vipassana učí v desetidenním (a hodně psychicky i fyzicky náročném) programu nemusíte dokonce ani nic platit. (Kontakty na evropská centra, tedy blíže ČR, viz dole). Dostanete ubytování, jídlo, učitele a přesto není nikde žádná cenovka. Přispíváte na konci dobrovolným příspěvkem dle vašich možností. Anebo se zapíšete na další program jako dobrovolník na práci v centru. Já tam tedy podruhé přijela vařit veganská jídla pro asi sto účastníků.

 

Co je a není vipassana

Když se někdy zmíním o vipassaně, lidé se ptají, co to je a jak se to dělá.

Třeba si myslí, že vipassana meditace je sezení v tichu, bez hnutí a přemítání o nějaké otázce.

Nebo se domnívají, že to je soustředění pozornosti na nějaký konkrétní symbol, nebo představu.

Či že je to nějaké záhadné vyprazdňování mysli. Soustředění se na „nic.“

Nic z toho to ale není. Žádná mentální gymnastika. 

Je to mnohem jednodušší.

 

„Je to vědomé bytí tady a teď.“

 

Zdá se to jednoduché a myslíme si, že v tomto stavu jsme přece stále. Kde jinde než tady a teď bychom asi byli? Samozřejmě že jsme tady a teď.

Háček je v tom, že o tom většinu času skoro nevíme…

 

Hlava odpoutaná od těla

Při běžných každodenních činnostech jsme v neustálém pohybu. Nejen naše těla jsou v pohybu, ale i mysl neustále těká od myšlenky k myšlence. Když jdeme na nákup, nesoustředíme se obvykle na každý svůj krok, na každé pootočení našich kloubů, které uvádějí končetiny do pohybu, na každý pocit v těle, který vyvolávají naše myšlenky.

 

Možná si uvědomíme, že nás tlačí bota, že máme hlad, nebo že nám fouká na krk, protože jsme si nevzali šálu, nebo že nás „ten idiot“ předběhl ve frontě. Vnímáme jen ty nejsilnější podněty. Myšlenka střídá myšlenku, lámou se a tříští vteřinu za vteřinou: „Je krásně, nesmím zapomenout mlíko, večer musím napsat e-mail, ne napíšu ho zítra. Co asi dělá Karla, neměla se ozvat? No tamhleta ženská má ránu. Dobrý den…. Ona to má taky těžký, nechtěla bych být v její kůži, měla bych jí zavolat…“, proběhne hlavou během pár vteřin, automaticky s myšlenkami v minulosti, budoucnosti, okrajově v přítomnosti, když naši pozornost upoutá něco v našem bezprostředním okolí, nebo emoce v našem nitru.

 

Naše vědomí bylo nastaveno na přesun z domova do nejbližší sámošky. Myšlenky si nespoutaně pohrávají s našimi pocity, a my si to často ani neuvědomujeme. Tolik vjemů a myšlenek nás zahlcuje! Neustále, při každé aktivitě. Dokonce i když aktivní nejsme a jen tak sedíme, třeba u šálku čaje, abychom se zastavili. I tehdy je ale obvykle naše mysl zaměstnaná vnějším světem, minulostí i budoucností.

Přítomnost nám stále uniká v myšlenkách. I tehdy, když se zklidníme a jen tak jsme. I tehdy o něčem přemítáme.

 

Vipassana není přemítání. Není to ani vizualizace. Je to pozorování vlastní mysli, těla a emocí. Je to velmi praktický, konkrétní trénink. Učíme se uvědomovat si své myšlenky, pocity a emoce od jednoho okamžiku ke druhému. Uvědomování si znamená neztotožňovat myšlenky se sebou samým, neztotožňovat ani své pocity a emoce se sebou samým. Je to velmi subtilní, jemná, „chirurgická“ práce.

 

Zkusím teď tedy celkem polopaticky popsat, co asi se děje uvnitř těch lidí, kteří jen mlčky sedí, nic nedělají a tvrdí, že dělají vipassanu. Můžete si to zkusit taky. 

 

Dech a výdech, jednotky přítomnosti

Začínáme soustředěním se jen na svůj vlastní dech. Vdech a výdech, vdech a výdech. Je to věc, kterou děláme od narození do smrti. Vdech a výdech nás dělá živými každou vteřinu našeho života. Od jednoho nádechu k druhému. Dalo by se říci, že nádech a výdech jsou jednotky přítomnosti. Není nic důležitějšího pro náš život, než nádech a výdech. Uvědomování si nádechu výdechu nás drží v přítomnosti, v TADY a TEĎ. (Ne nadarmo se říká, že něco nemůžeme vydejchat. Lidová rada napočítat do deseti, když nás něco rozčílí, vychází z téhož. Nutí nás to získat odstup od situace a zaměřit se do svého středu, zklidnit se.)

 

Vše ostatní kromě nádechu a výdechu je minulost nebo budoucnost. Je to mimo nás. Proto začínáme s uvědomováním si nádechu a výdechu. Naše vědomí začíná právě zde. Učíme se vypínat minulost a budoucnost (tedy myšlenky) soustředěním se na vlastní dech.

 

Učení se vnímavosti

Poté se učíme své vědomí rozšiřovat na bezprostřední počitky s dechem spojené. Chlad kolem chřípí, když vdechujeme a teplo kolem chřípí, když vydechujeme. Je to něco, co zažíváme každou vteřinu svého života, jen si to neuvědomujeme. Není to pro život ani potřeba. Ale je to dobré názorné cvičení. Naše vědomí se při tom zjemňuje a zostřuje. Jako když brousíme nůž.

 

Vědomí je jako každý jiný nástroj. Tupým, hrubým nástrojem tvoříme hrubé, povšechné a neohrabané výtvory. Čím je nástroj jemnější, tím přesněji, detailněji a hlouběji můžeme proniknout. Tím přesnější je náš záměr a tím neomylnější je jeho realizace.

 

Proto se v meditaci učíme „ostřit a zjemňovat svůj nástroj vnímavosti“ a zaměřovat ho na něco tak běžně nepostřehnutelného, jako je například chlad či teplo při tom, když se vzduch dotýká našeho chřípí. Tím to však nekončí. Své vědomí rozšiřujeme na další vjemy. Začínáme právě těmi tělesnými, protože co je nám blíže, než naše vlastní tělo?

 

Učíme se uvědomovat postupně, kousek po kousku, centimetr po centimetru, okamžik po okamžiku každý nepatrný vjem na naší pokožce. Nejdříve na obličeji, a postupujeme dále po celém těle. Děláme to systematicky, od hlavy k patám, nejdříve na jedné půlce těla, po té na druhé a nakonec udržujeme ve svém vědomí celé své tělo. Každý milimetr svého těla.

 

Sedíme při tom bez hnutí v pozici lotosového květu. Naši pozornost samozřejmě zpočátku ruší a odvracejí nejrůznější fyzické vjemy: svědění , bolesti, pálení, šimrání… to všechno nás nutí, abychom tomu věnovali pozornost. Abychom s tím zůstávali, abychom se nad tím rozčilovali, abychom se tím trápili. Je tak snadné, aby se celé naše bytí, celá naše bytost se stalo svěděním palce u nohy! Jsme svědivý palec u nohy! – Tak nás to svědění chce pohltit. Když dokážeme své vědomí od tohoto pocitu oprostit, a pouze ho registrovat, učíme se neztotožňovat se se svými pocity, emocemi a myšlenkami, ale získávat od nich odstup. Pouze si jich všímáme a necháváme je být.

 

Všechny pocity jsou si rovny 

Oprostíme se od toho tak, že těmto nepříjemnostem nevěnujeme zvláštní pozornost. Uvědomujeme si je, ale nereagujeme na ně. Skenujeme naše tělo dál, jakoby se nic nedělo, okamžik od okamžiku. I když cítíme ukrutné brnění v noze, nereagujeme na to. V myšlenkách, ani pohybem, abychom si ulevili. Soustředíme svou mysl dál na každý milimetr svého těla, bez rozdílu.

Při sezení nejsou totiž méně nebo více důležité pocity. Ani ty pozitivní, ani ty negativní. Proč? Abychom pochopili, že nepříjemné vjemy pominou, i když se nám ZDÁ, že jsou k nevydržení. Ano, přesně tak. Je to způsob, jakým se učíme prohlížet iluze. Za domnělým koncem žádný konec není. Pocity a emoce ztratí na naléhavosti, když se jimi nenecháváme strhnout, ale ani když jim neodporujeme. Jen si je uvědomíme. V dalších okamžicích postřehneme, že určitá myšlenka či emoce zeslábla, proměnila se, zmizela. Podobně, jako vlna na moři. Stav naší mysli se změnil.   

 

Uvědomovat si své tělo, emoce a myšlenky

Naši pozornost dále neustále atakují myšlenky. Přicházejí jedna za druhou a odvracejí naše vědomí od TADY a TEĎ. Kvůli myšlenkám, kterým věnujeme pozornost, si přestáváme uvědomovat naše tělo, náš dech, ale třeba i zvuky v okolí, zimu, chlad, prostor kolem nás. Náhle už v myšlenkách nejsme v meditační místnosti. Nevíme ani, že nějaké tělo máme. Pohlceni myšlenkou jsme na míle daleko, u nějakého starého problému, konfliktu, který se náhle vynořil. Může to být třeba nějaká stará, zapomenutá křivda. Pocítíme třeba, jak se nám zrychluje tep, dech. Když se s tím ztotožníme, naše mysl na to reaguje a vytvoří další myšlenku , například výčitku, ani si nevšimneme, že se nám při těchto myšlenkách zaťaly svaly a už zdaleka nejsme tak uvolnění jako před tím. Jsme na míle daleko od Tady a Teď, kde právě sedíme. Prožíváme něco, co se stalo v minulosti, jako se by se to dělo právě teď. Takto nevědomě často žijeme v běžném životě.

Je to ale jako s tím svěděním – naším úkolem je uvědomit si tuto myšlenku, tento pocit, emoci. Všimnout si jí, podívat se na ni, jak prochází naším tělem… A nechat to být. Podle zákona pomíjivosti, zmizí.

 

Odpouštění, pouštění z těla

Věnujeme se dále meditaci, tedy „skenování“ svého těla, od temene hlavy, po konečky prstů u nohy. Stále dokola, až svým vědomím obsáhneme celé tělo. Vnímáme teď každý milimetr svého těla. Když nás vyruší myšlenka, emoce, bolest, zvuk z venčí, či jiný vjem, pouze si ji uvědomíme, chvíli pozorujeme. Nesoudíme, nehodnotíme, nic si o ní nemyslíme, nic k ní nepřidáváme, nereagujeme na ni a pustíme ji k vodě. Necháme ji projít tělem, odejít. Sledujeme, jak odeznívá. Vrátíme se zpět ke „skenování“ těla… 

Vnitřní konflikt pomine stejně, jako svědění na noze. Myšlenka na křivdu pomine, tep se zklidní, dech se zklidní. Tělo si tento proces zapamatuje.

 

Zjednodušeně řečeno, tělo si zapamatuje, jak například při vzpomínce na určitou křivdu zloba odezněla (vy jste to odeznění prožili – uvědomili si ho) a po druhé už tato nepříjemná emoce při té samé vzpomínce nenastoupí v takové síle, anebo už třeba vůbec. Zbude jen prázdná vzpomínka, na kterou se už budete dívat jen jako na film, který vás ničím nerozhodí. S křivdou se neztotožňujete. 

 

Popisuji jen zjednodušený model. Léčení emocionálních zranění, které je ve své podstatě ODPOUŠTĚNÍM, tedy doslova POUŠTĚNÍM, PROPOUŠTĚNÍM ze svého těla může být docela dlouhodobým procesem. Nelze jej urychlit vůlí, ani pozitivním myšlením, ani tím, že si to prostě jen řekneme.

 

Pusť to z hlavy! Proč nelze odpustit jen v hlavě

Protože emoční zranění si pamatujeme tělem, kde je také uloženo. Proto je odpouštění často dlouhodobější proces, než se traduje, očekává a především vůbec nemusí znamenat, zvláště v blízkých vztazích, návrat do předchozího stavu, přesto, že jste odpustili. Odpuštění se totiž vždy týká především nás samých, pak až těch druhých. 

 

Šrámy na duši jsou třeba hodně hluboké. Stejně jako naše myšlení a přesvědčení, které je zvyklé jezdit po již vyježděných kolejích. Nervové synapse si předávají informace po osvědčených obvodech, v mnohokrát vyjetých drahách. Nelze z nich snadno přehodit výhybku. Minulé zvyky nás vracejí zpět. Emoční prožitky, příjemné i nepříjemné, se v průběhu života „ukládají“ do svalů, kostí, kloubů, buněk. Promítají se pak ve svalovém napětí, v držení těla, v kvalitě kůže, v biochemických procesech, v krevním oběhu, kognitivních funkcích, v naučených reakcích… v nemocech.

 

Jednotlivé emoční prožitky navíc nejsou jen ostrovy samy pro sebe. Jsou součástí osobního komplexu, který si můžeme představit třeba jako pěkně zašmodrchané klubko různých nití, provázků, odstřižků. Ty tvoří náš osobní systém různých, i protichůdných přesvědčení, ke kterým jsme postupně, skrze – i zraňující – životní zkušenosti dospěli. Díky každému provázku také drží klubko pohromadě. Dokud to neprohlédneme, žádný z nich v klubku pro nás není zbytečně.

 

Když něco nepříjemného, co nás trápí, není snadné z tohoto komplexu vyhodit, vypustit, pustit, tedy OD-PUSTIT, je to navázáno na něco, co je ukryto někde hlouběji, uvnitř toho „klubka,“ k čemu nemáme přístup. Nevíme, že to spolu souvisí, a nebo ani nevíme, že to tam je, protože jsme na to už dávno „zapomněli.“

 

Při Vipassaně do tohoto „klubka“ postupně nahlížíme a leccos z něj odplyne pryč. Nikoli vůlí, rozumem, „mělbysmem.“ My o to neusilujeme. Děje se to jako když řeka odplavuje smetí z naší minulosti. My to jen pozorujeme, stejně, jako pocity, emoce a myšlenky, které při tom přicházejí.

 

Efektem je, že se stále méně necháváme strhávat do víru destruktivních emocí, ale i do víru falešných iluzí a očekávání, obé jsou jsou jen extrémní meze rozkymáceného kyvadla. Kyvadlo se zklidňuje, čím blíže jsme ve svém středu. To znamená, že myšlenky, city a tělo jsou v souladu. Jsme celou bytostí Teď a Tady. Přijímáme realitu takovou, jaká je a naše spokojenost už není tolik závislá na představách o tom, jaká by současná realita měla být, protože si MYSLÍME (a třeba i cítíme), že by to tak bývalo bylo lepší.

 

P.S. Někdy se lidé obávají, že se z nich kvůli vipassaně stanou emočně ploší, pasivní, vyměklí, stále se usmívající se hlemýždi. Není to tak drastické Spíš bych dokonce řekla, že mají blíže k těm vysvištěným surfařům, které nějaká ta vlna už jen tak nerozhodí. ;-)

 

Další text o vipassaně:

Když moje srdce tluče moc rychle. Ve Vipassana centru.

 

Protože jste se mě někteří ptali, přidávám odkaz na stránky, kde lze dohledat nejbližší Vipassana centrum (jen ty kurzy v centrech zřízených dle učitele S.N. Goenka jsou ZDARMA), termíny kurzů a další informace:

Vipassana centra

 

Aktualizace 12.8. 2019:

Pro zájemce, kteří se chtějí dovědět o vipassaně více, mohu doporučit skvělou knížečku Umění žít od Williama Harta, která vyšla v českém překladu. Na tomto odkazu ji lze i získat:  

 

Kniha