Vím lépe než ty, jak to máš, ale nechceš slyšet pravdu…

Vím lépe než ty, jak to máš, ale nechceš slyšet pravdu…

with 1 komentář

„Něco ti zrcadlí.“ „Je to jen tvoje zrcadlo.“ „Nastavuje ti zrcadlo.“ Pro někoho stará vesta, pro někoho objev posledních let a velké dobrodružství na poli vztahové psychologie. Ne že by nebylo. Chystala jsem se k poznámkám na toto téma už delší dobu, a to proto, že jsou situace, kdy bezhlavé aplikování tohoto pojmu dovede nadělat ve vztazích i docela pěkný zmatek, ne – li přímo paseku.

 

Především – znalost jevu zvaného „zrcadlení“ není samospásný terapeutický nástroj a psychologie ho zná jakožto „projekci.“ Tak začal v 19. století Sigmund Freud nazývat jev, kdy připisujeme vlastní nepřijatelné (nebo prostě jen ještě nepřijaté) vlastnosti nebo emoce druhým lidem. Je to jen jeden z mnoha obranných mechanismů ega, které nám pomáhají uchovat pocit vlastní hodnoty a integrity v situacích selhání a nepříjemných pocitech viny, studu, odmítnutí a pod… 

 

Ještě dříve o tomto sebeklamu věděl Ježíš, který prý pravil: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Don Miguel Ruiz přišel se Čtyřmi dohodami a domněnkami. „Nevytvářejte si domněnky a nic si neberte osobně.“ Podle mě je to pořád o tom samém.

 

Příkladem jednoduché pozitivní projekce/zrcadlení je vztahová fáze zamilovanosti. Vidíme na tom druhém jen to nejlepší a to v nás vyvolává potřebu také mu ukazovat ze sebe jen to nejlepší. 

 

Příkladem jednoduché negativní projekce je odpor vůči člověku, který projeví svůj strach v situaci, kdy bychom si my sami něco takového projevit nedovolili, přestože hluboko uvnitř cítíme totéž co on.

 

Projikování (nikoli projektování;) nebo-li zrcadlení má nepřeberné množství podob a úrovní a potýkáme se s ním všichni a neustále, ve styku s jevy, věcmi, událostmi, lidmi cizími i těmi nejbližšími, jednotlivci i skupinami. Projikování za sebou zanechalo miliardy zničených životů, mrtvých na bitevních polích, genocidách a holokaustech.

 

Vychází z toho, že celý svět mimo naše subjektivní já je jedno velké projekční plátno, na které si promítáme svoje vlastní představy (více či méně opodstatněné) o tom jaký ten svět je. Představy, na základě kterých reagujeme. Kdo se nám líbí, toho si vezmeme domů a kdo se nám nelíbí, toho zabijeme. Líbí – nelíbí – pořád dokola.

 

Není to k zbláznění? Jak se v tom zorientovat? A je dobré každému, komu se zrovna něco nelíbí, hned dělat přednášku o zrcadlení? Kdy jsou to jen hraběcí rady, které by bylo lepší nechat si od cesty? A je „zrcadlení“ odpovědí na všechno, jak se občas z různých diskusí zdá?  

 

Tak především – jak už bylo řečeno – zaměříme-li se na vztahy – zrcadlíme si všichni něco a to prakticky neustále. Za pozornost to ale stojí tehdy, když se nás jednání druhého nějak emočně dotkne. Na rozdíl od radostných a povznášejících emocí se většinou zabýváme hlavně tím, co se nás dotkne negativně. To totiž vnímáme jako problém, se kterým nás vrozená touha po vnitřní i vnější harmonii nutí se nějak, chtě nechtě popasovat.

 

Na výběr máme tři možnosti:

Změnit situaci (sebe, svůj postoj k situaci, nebo k tomu, kdo se nás dotkl)

Smířit se s tím, jak to je

Odejít, ukončit komunikaci, vztah

 

Jiné řešení neznám.

 

Přesto jsem si všimla, že se ze „zrcadlení“ dělá jakési nové náboženství, v němž je přípustná jen první možnost, (druhá se pak rovná stavu osvícení)

Toto „náboženství“ tkví ve víře, že kdykoli potkáme někoho, kdo se k nám zachová nevhodně, nepřijatelně a nás se to dotkne, rozladí, zklame, znamená to, že nám ten člověk zrcadlí něco, nějakou naši skrytou vlastnost, kvůli které si toto jeho neomalené zacházení zasloužíme a naším úkolem je tuto svou vlastnost odhalit, rozpoznat a změnit, abychom s daným člověkem vycházeli lépe.

Jak jsem s údivem pochopila, možnost přerušit kontakt, odejít z takové interakce, se dle tohoto náboženství jeví málem jako „zbabělý útěk,“ „strach podívat se pravdě do očí,“ či nějakou fatální skrytou vadu charakteru, která je dle „zákona zrcadlení“ stejně tak závažná, jako přerušení kontaktu s dotyčným. Je to považováno za konfliktní jednání, vytváření disharmonie a to je špatně.

Dle tohoto náboženství si totiž do života vždy přitahujeme to, co si zasloužíme, co potřebujeme, atd…,“ a naším úkolem je… vycházet se všemi za všech okolností a vždy hledat a napravovat chybu u sebe.  A pokud nechcete, jiní vám s tím ochotně pomohou.

 

Než tedy začneme přátelům dávat lekce o tom, co jim někdo jiný zrcadlí, mějme na paměti následující:

 

  1. Nikdo není čisté, rovné, dokonalé zrcadlo. Ani vy, my, já a vždy je zabarveno úrovní našich životních zkušeností. (A jedná – li se o blízké vztahy, je zabarveno nejrůznějším sajrajtem obranných mechanismů našeho vlastního ega, jako je popření, racionalizace, přemístění, kompenzace, identifikace, regrese, rezignace, lpění, intelektualizace, atd… ). Nelze dělat terapeuta ve vlastní rodině.

  1. Nikdy přesně nevíme, co je komu někým jiným zrcadleno, a proč na to reaguje právě tak. V tom případě se prostě zeptejte a nevydávejte své vlastní projekce za obecnou pravdu, kterou je nutno druhému vnutit. Můžete být stokrát přesvědčeni že do toho vidíte „jak do hubený kozy,“ jak říkávala moje maminka, ale nemusí tomu tak být. Každému totiž stejná situace může ukazovat něco jiného. Někomu může nepříjemná srážka s manipulátorem zrcadlit to, že takové jednání už nemá v životě zapotřebí a s klidem takovou interakci ukončí, pro jiného je setkání s manipulátorem naopak teprve výzva a třetí vůbec nechápe, že je jím manipulováno. Ani jedno není špatně.

  2. To, že nám někdo nastavil zrcadlo nějakým hnusným (i protiprávním) činem, neznamená že není vinen a že nemá být potrestán.

  3. Pokud máte nepřekonatelný pocit, že druhý „nežije v pravdě,“ a musíte mu toto fatální odhalení prozradit a pomoci mu, aby v pravdě žil, zkuste se nejdříve zamyslet nad tím, o čí pravdu se jedná. Budete-li poctiví, zjistíte, že se jedná jen o vaši pravdu. Pak se zeptejte, zda ho vaše pravda zajímá.

  4. Přátelství je založeno na sdílení, důvěře, blízkosti, nikoli na vítězství vaší pravdy o tom jaký váš přítel je. 

  5. Nebezpečnou chybou je rozšířená domněnka, že zrcadlení je symetrické a není v něm viníků ani obětí. Člověku odsouzenému k trestu smrti za to, že bojuje za demokracii, společnost nezrcadlí, že je zločinec, ale že je zločinná společnost, která toto dopustí.

  6. Když někdo vaši lekci nepřijme a vás se to dotkne, je to vaše zrcadlo, vzkaz pro vás. Pokud se někoho dotklo, co zde píšu, i to vám něco zrcadlí. :-) 

Přeji co nejpříjemnější pohledy do zrcadel jež zračí se v očích vašich blízkých i vzdálených!

 

One Response

  1. Jája
    | Odpovědět

    Mluvíte mi z duše. Také jsem si říkala, jestli už není někdy „přezrcadlováno.“ To že někdo pochopí, že je mu něco zrcadleno (pokud to vůbec pochopí správně, protože těch výkladů může být více), je teprve začátek. Jde o to, co s tím udělá. Nakonec jsou opravdu jen tři řešení, jak píšete. Děkuji.

Leave a Reply to Jája Zrušit odpověď na komentář