Psycho

„Nebuďte nervózní, nebo vás zastřelím!“ Že je to ujeté? Nesplnitelné? Takhle se cítí neurotik. Je to podobné jako mít strach ze strachu. Když vám někdo říká, že nemáte cítit strach, když ho cítíte. Těchto moudrostí je teď plný internet.

Ten pán na fotce mě fascinoval od začátku, co jsem ho začala sledovat. Brzy mi začalo docházet, že ve svých přednáškách a textech vyjadřuje slovy to, co je jinak nevyslovitelnou esencí buddhovského nazírání na skutečnost. Vnímej realitu jaká je, ne jakou si ji přeješ mít.
„Observe the reality as it is. As it is, not as you wish it to be.“
Když jdeme touhle cestou, zjistíme, že všelijaké pocity a emoce, které obecně považujeme za „špatné“, například dnes tolik obávaný STRACH, (sic!) nelze zamést pod koberec.
Totiž lze, ale ta boule pod kobercem se stejně ukáže. Jinde, jinak, jindy.

„Strach není duchovní“

Se strachem a vůbec s tím vším, co považujeme za nežádoucí, je třeba zacházet s respektem. Podívat se tomu na zoubek. Pracovat s tím. Začít tím, jakoby to byl výchozí bod. Individuálně, protože každý člověk je jiný a má jiné životní zkušenosti.

Proto jsem už trochu alergická na hraběcí rady:
„Nemějte strach, strach je škodlivý, oslabuje imunitní systém, způsobuje nemoci. A následuje nějaký duchovně laděný citát nebo fotka o vyšších vibracích a vědomé mysli, který vám napoví, že když cítíte strach, nejste dostatečně silní, vědomí, informovaní, dostatečně duchovně na výši, prostě dost.  To už je fakt na pováženou. Ke strachu se tedy přidá ještě něco ještě horšího: Pocit nedostatečnosti a studu. Studu za to, že cítíme co cítíme. Třeba i strach. 

Setkala jsem se bohužel i s tím, že počínání toho, kdo kdo nosí roušky i tam kde nemusí a používá desinfekci, je interpretováno jako“strach.“ Strach z kovidu. Kdo používá desinfekci, pohybuje se dle této interpretace v nižších vibracích strachu, nedůvěřuje vyšší moci, svému imunitnímu systému apod.
(Většině lidí jsou tato mínění úplně buřt, protože na to, co si o nich myslí druzí nemají čas a nejsou pro ně měřítkem a prostě si ty ruce párkrát za den nastříkají, neb mají zajímavější věci v životě).

Ale občas jsou tyto interpretace protivné a zarážející. Jakoby ti, co je vyslovují, neuměli nebo nechtěli rozlišovat nuance, různé odstíny strachu.

Strach, který pomáhá

Je jich přece tolik! Panika, úzkost, deprese, obavy, obezřetnost, zodpovědnost, starostlivost, péče, respekt, přijetí… Každý strach je přece jiný, vychází z něčeho jiného, má jinou roli a směruje nás jinam. Jeden druh strachu za určité situace nám život zachrání, druhý zdevastuje. Jeden je dobré překonat, protože nás posune, jiný zase poslechnout a brát jako varování. Jeden pomůže zachránit miliony lidí, druhý je uvrhne do zkázy. Jeden je sobecký, druhý obětující, empatický, prospěšný druhým. Jediný příklad: 700 tzv. Wintonových dětí před jistou smrtí zachránil strach. Respektive obavy o jejich osud, respektive empatie. A byl to taky strach rodičů o životy jejich dětí, kteří je v neuvěřitelném stresu posadili do záchranného vlaku. Takže nezatracujme strach. Je to také silný hnací motor k dobrému ČINU. Rada, že „strach je špatným rádcem a kde není strach, je láska a všechno dobře dopadne,“ by 700 dětí prostě nezachránila.

Chorobná úzkost versus zdravá obezřetnost

Samozřejmě že strach způsobený starostmi, stresem, ten strach, co se nazývá úzkostí, depresí, který mění mentální procesy, rozhodování, narušuje spánek a chuť k jídlu, a stává se sám o sobě nemocí, ten skutečně oslabuje imunitní systém a je devastující.

Na druhé straně je ale taky zdravá obezřetnost, předcházení problémům. Sem patří například takové banality, že si umyjeme ruce po použití toalety, nebo nepoužíváme cizí zubní kartáčky a ručníky a kašleme do rukávu nebo do roušky a ne na druhého. Je to naprostá samozřejmost, nad kterou se nikdo nepozastavuje a i díky tomu jsou doby, kdy z důvodu špatné hygieny umíralo 7 dětí z deseti, naštěstí dávno pryč.

Proto je zvláštní, proč se to právě v této době stává pro někoho tématem s poukazem, že je za tím STRACH. 

Kolik lidí kolem vás onemocnělo z obavy či úzkosti?

Osobně jsem za celou dobu karantény nepotkala nikoho, kdo by prožíval ničivou úzkost, která by byla příčinou oslabení imunitního systému a fyzického onemocnění. Jakéhokoli. Jen úzkost, kterou zapříčinila karanténa a existenční problémy a bez medikace by se ten člověk ani nevyspal. A pak také úzkost, která propukla v hospitalizaci na protialkoholním. Potkala jsem taky ty, kteří trpěli izolovaností.

Ale nepodléhali strachu. Naopak, čelili všemu statečně. Dodržovat hygienická opatření bylo oproti tomu směšnou záležitostí. 
Chovali se obezřetně a (možná i díky tomu) zůstali zdraví fyzicky Tolik má empirická zkušenost.

Cítím, že máš strach. Nemám. Máš, protože já to tak cítím… 

To není empatie. To je prostě jen nerespekt pocitů druhého.  Říkám si, proč se tolik lidí, kteří se věnují seberozvoji  stará o to, jestli má či nemá druhý strach, proč je samotná přítomnost strachu tak těžce přijatelná a upřímné přiznání strachu skoro ostudné, hodno „duchovního kádrování.“

Jedna paní v jedné skupině na to de-facto odpověděla, když řekla celé skupině: „Cítím, že máte strach a to byste neměli.“ Myslela si, že to cítí díky své empatii. Že „nacítila“ pocity jiných. Ale nevšimla si, že tento strach cítila ona sama, jediná, a byl to její pocit. Empatie je, když sou-cítíme to samé, co druhý. Není to interpretace jednání druhých, ani přesvědčování druhých o tom, co oni cítí, protože to tak cítíme my.

Tolik tedy k těm malým, běžným strachům a obavám, které jsou naší přirozenou výbavou, které běžně cítíme, ale nepodléháme jim tak, že by nás ničily. Jsou to spíš taková signalizační zařízení. 

Hraběcí rady zdravým neuškodí a nemocným nepomůžou

Destruktivní úzkosti a deprese, které paralyzují a oslabují imunitu natolik, že se člověk dostane do vážných problémů, jsou přece stejně zralé na individuální terapii a žádné rady a varování typu: „Nemějte strach, nebo to bude ještě horší,“ těmto lidem nepomůžou.