Proč tančíme? VI. Tanec smrti, dance macabre

Proč tančíme? VI. Tanec smrti, dance macabre

with Žádné komentáře

Minule jsme vpluli do středověku a ještě v něm zůstaneme. Tančící kejklíře však tentokrát zanecháme veselému publiku na masopustních slavnostech, stejně jako urozené dámy cupitat po boku svých rytířů. Prostý lid ať v hospodě dotančí rozpustilý řetězový tanec. Ti všichni si užívají života a myslet na něco tak definitivního, jako je smrt, je teď ani nenapadne. Radši.

Memento mori (pamatuj na smrt)

Ve středověku je otázka smrti velice naléhavá. Pokud se vám vyhne křižácká výprava, můžete zemřít při morové epidemii. A pokud vás nedostane mor, stejně nemáte jistotu, zda na vaše dveře nezabouchá parta inkvizitorů přesvědčená, že kamarádíte s ďáblem a patříte na hranici. Třesete se proto strachem, že nejste dost zbožní a trýzníte se myšlenkami na boží trest.

Smrt je zkrátka všudypřítomná a jedním ze způsobů, jak se s tím vyrovnat, je představa tance živých s mrtvými. Není to fantazie nikterak nová. Už v hrobech starověkých Etrusků byly nalezeny reliéfy tančících koster, které vyjadřovaly shledání s předky, kteří již zemřeli. Význam středověkého kulturního fenoménu Tance smrti spíš odpovídal pocitu, že život je tanec na vlastním hrobě.

La dance macabre – tanec smrti

Co jste vy, byli jsme i my; co jsme my, budete i vy! Všimli jste si někdy na hřbitově tohoto nápisu? Do Evropy se dostal už kolem 11. století z arabských zemí a připomíná nám, že jedině smrt je ke všem spravedlivá. Přijde si stejně pro chuďase, pro boháče, zdravé, nemocné, krásné i ošklivé. Toto memento mori se od středověku stává oblíbeným námětem v divadle, hudbě a malířství. Pantomimické představení tance smrti bylo prý poprvé uvedeno r. 1424 na radnici v Paříži za přítomnosti králů Karla VI. a Jindřicha IV. ve hře Život svatého Jiřího. Jiný zdroj uvádí, že tanec smrti – La danse macabre nese jméno dobrodruha MacCabera, který přišel v 15. století do Paříže a pořádal na hřbitově pantomimu, při které v přestrojení za kostlivce vybízel přítomné k tanci. Tanec smrti se neomezuje na přesné taneční kroky nebo formu, důležitá je přítomnost tanečníka představujícího Smrt.

Jednu z mnoha podob tance smrti zachycuje například freska ze 14. století nazvaná Triumf smrti, která se nachází v Campo Santo v Pise. Na jiném obraze můžeme vidět uskupení živých a mrtvých jako při řetězovém tanci. Živí jsou seřazeni podle hodností a společenského postavení. První je papež, pak kostlivec, druhý je císař (a kostlivec), pak císařovna (a kostlivec), a tak řada tanečníků pokračuje až k žebrákovi. Všechny obrazy tance smrti působí groteskně až tragikomicky, protože co může být bláznivějšího a zároveň neúprosně připomínající naši konečnost, než je tančící mrtvola nebo kostra?

Tanec sv. Víta

Pamatujete, že kromě tanců, nad nimiž máme kontrolu, existují také tance, které si s naším tělem dělají, co chtějí? I ve středověku se lidí zmocňovala taneční mánie, a to nejčastěji na hřbitovech a kolem kostelů. „Při zpívaném řetězovém tanci kolem hřbitova se muži a ženy náhle vrhli na zem, chvíli zůstali v klidu, ale pak jako v extázi vyskočili a začali rukama nohama naznačovat pracovní pohyby, které jsou ve svátek zakázány: orání, ševcování, předení, tkaní apod. Teprve přivedeni k oltáři se vzpamatovali z údivu, jakoby se právě probudili.“ (Dějiny umělecké kultury, Miloš Jůzl a kolektiv) Pohybový projev, a hlavně pěna, která se tanečníkům přivedeným do vytržení obvykle tvořila u úst, připomínaly nemoc zvanou epilepsii a také chorea maior. (druh postižení mozku, projevující se nekontrolovatelnými pohyby, záškuby končetin a těla), proto nakonec oboje splynulo pod jeden lidový název – tanec sv. Víta. Svatý Vít je také uctíván jako patron herců, komediantů, tanečníků a epileptiků

Tarantismus

Všelijaké taneční mánie a transy byly psychologicky „nakažlivé“. V různých zemích, dobách a z různých důvodů se zmocňovaly lidí v masovém měřítku. V německém Porýní například věřili, že šílený tanec chrání před morovou nákazou, v Itálii zase, že tanečním běsněním lze vyléčit kousnutí jedovatého pavouka tarantuly. Proto se neřízenému tanečnímu rejdění až do konce 18. století říkalo tarantismus. Mimochodem, možná právě z tarantismu vznikl skočný tanec jménem tarantella, jenž se začal tančit v okolí města Tarent.

P.S. Až uvidíte v klubu někoho tančit jakoby ho kousla tarantule, přidejte se. Trocha prudšího tance není to samé, co macabre danse!

(publikováno v časopise Redway, 2008, Pierra Fatuhiva)

 

Nic k tématu smrti, smrtelnosti se mi na youtube nelíbilo. Až jsem narazila na tohle: 

 

 

 

 

Follow Pierra:

Latest posts from

Leave a Reply