Obraz z Výdejny nalezených originálů

Obraz z Výdejny nalezených originálů

with Žádné komentáře

Každého čas od času napadne udělat dobrý skutek. Já jednoho dne přispěla drobným činem divadelní kultuře zmítající se na hlubokém společenském dně. Ani v tom nejdivočejším snu by mě ale nenapadlo, že tento bezvýznamný zásah do bezvýznamné reality všedních dní, mi obrátí život na ruby.

Zevlovala jsem po rodných krajinách, které lemovaly dosud lidskou rukou nezkrocené zákruty labského toku. Nedokázala jsem přesně určit rok, ba ani desetiletí, v němž jsem se vynořila na jedné z lesních cest, ale zcela jistě to nebylo před tím, než se hrabě František Antonín ujal panství a ne poté, co jeho následník zemřel a jeho stavby začaly chátrat.

Poznala jsem to podle poustevny, která stála na kraji Šporkova panství s takovou samozřejmostí, až zamrazilo při pomyšlení, že za dvě, tři století po ní nezbudou ani základy. I kaple svatého Václava zářila novotou, jako by ji teprve včera z kamene vytesali, strážena dvěma obrovskými, barokními anděly s lucernami. Jeden ukazoval cestu ke smrti blažené, druhý žalostné. Podle jejich stavu se snažím odhadnout, v jakém roce se právě nacházím.

Ruku do ohně bych ale strčila jen za to, že je léto. Víc nevím, dokud nezahlédnu lidi z Adamova statku, vracející se z pole. Jejich dům jsem už navštívila, když se u nich psal rok 1720. Ale teď, jak mě zblízka míjejí, působí všichni mladší. Zvláště Terezu bych sotva poznala. Jakoby  omládla o deset let. Může jí být tak dvacet…

A zrovna ona se najednou odtrhne od skupiny, nehledí na pokřikování čeládky, a přiběhne na cestu, rovnou ke kapli. Celá uřícená poklekne. Stáhnu se do stínu kamenného anděla, abych ji nerušila, zatímco ona klečí a se sepjatýma rukama drmolí modlitbu. Pak si opucuje kolena a schová se za kapli, jakoby někoho čekala. V rysech její tváře se snažím najít, jen tak pro zábavu, kousek mé vlastní podoby. Jde to však ztěžka. Její krev je ve mně rozředěná třemi staletími.  

 

Za chvíli je z dálky slyšet klapot kopyt a vrzání koňského povozu. Nevypadá to na kupce, pány, ani sedláky. Kobylka se zakalenýma očima umírá za pochodu a otrhanci jdoucí za povozem, aby jí odlehčili, nejvíce ze všeho připomínají smuteční průvod, který tu starou herku vyprovází na poslední cestě. Tereza těká očima z jednoho vandráka na druhého a jen co přejdou, náhle se jeden odloupne z hloučku a rovnou za Terezou.

Rozrušený šepot, Tereza vrazí klukovi do ruky uzel. Nevím, co jiného než chleba by v něm bylo. Kluk rozhodně nevypadá, že by dneska obědval. Naléhá na Terezu, ať zejtra přijde do Boleslavi na Mariánskou pouť. Určitě zejtra a ne pozejtří, protože pak je z města vyženou. A pak se bez dlouhých cavyků a sentimentů každý  rozeběhne na jinou stranu, on za svou suitou a ona polní cestou na statek, mezi ty svoje.

A já nevím proč, ale netáhne mě to domů. Táhne mě to za zvuky rozklížených loukotí těch tuláků, a když přijde noc, uložím se k spánku na mýtině, stejně jako oni, neviděná, opodál jejich ohniště, a naslouchám útržkům jejich nesrozumitelného žvanění. Melou pořád dokola něco o nějakém ukradeném obraze. Souvislosti se utápějí v odmlkách, praskání ohně,a nevyzpytatelných zvucích lesa. Netuším, zda chtějí obraz ukrást. Nebo zda jim byl ukraden. Ale nakonec se dovtípím, že obraz nutně potřebují. Jakýkoli.

 

Vzpomenu si, že mám doma pár obrazů, ale ani jeden nevisí na žádné stěně, protože se na žádnou nehodí. Obrazy jsou příliš staré a zdi příliš nové. Dnes v noci tedy jeden vylovím z pod postele, pak nastartuji auto a řítím se dálnicí zpátky k lesu.

„Můžeš mi říct, co to s tebou je?“ zachytí mě na vteřinu v odraze okénka Korec, když za sebou zavírám dveře auta. 

Vytáhnu obraz z kufru. Zámek zapípá a cvakne.  

Na mýtině už tuláci dávno zařezávají u dohasínajícího ohně, naskládaní jeden vedle druhého, propleteni údy v úpatích osamělých dubů. Položím obraz k ohništi a vytratím se úzkou pěšinou na Boleslav.

„To už se sakra zase rozcházíme?“ doléhá ke mně lesem vzdálený Korcův hlas. Uvědomím si, že on do tohoto příběhu nepatří. Zrychlím krok.

Když dojdu k Boleslavi, svítá.Víčka se mi klíží únavou. Sednu si do voňavého vřesu na kraji lesa a zavřu oči. Jen na chvíli si zdřímnout, než dorazí potulné divadlo. Myslím na Terezu. Je podobná mojí babičce. Jestlipak sem dorazí na Mariánskou pouť. Uvidím ji ještě? Ale pak se její tvář rozpustí v jiném obraze. 

…  

Otevřu vchodové dveře a z jejich pantů vystřelí vyděšená sojka nad černou siluetu lesa. Ucítím vůni šalvějového dýmu.

Les se ponoří do houstnoucího ticha a ostrý mráz se zařezává do plic.

Obestoupí mě zástup mlčících kmenů.

„Zemřeš,“ zašeptaly. 

„Asi to bude nakonec nejlepší,“ zaslechnu Korcův hlas a dveře se za mnou zabouchnou. 

Jsem v pasti. 

Žluté světlo zalije dlouhou úzkou chodbu nezvykle nízkou, která mě nutí lehce se přihrbit, abych nebřinkala hlavou o strop.  

Chodba zeje prázdnotou, ale voní saponátem, a to mě uklidňuje. Svědčí to o přítomnosti pečující ženské ruky, která musí být jistě stejně tak svraštělá a žilnatá, jako ruka mojí maminky, jež máčívala mlaskavý hadr do šedé husté špíny v kovovém kýblu s uchem, které vrzlo kdykoli jej zvedla. Slyším to vzdalující se, pravidelné vrznutí z hloubi té nekonečné chodby a pokaždé jakoby by se bolestně ozvalo uvnitř mého srdce.

„Mami?“

Hlesnu, ale od prázdných stěn se zpátky odrazí jen můj vlastní hlas.

Však to nemůže být ona, protože tohle není naše chodba. Z téhle chodby nevedou žádné dveře. Lemují ji jen prázdné zdi vytapetované napnutými luky se šípy, jejichž hroty v jednom šiku směřují do nitra budovy. Jen je vystřelit. Šípy nekompromisně ukazující směr působí relativně přátelsky. Ale tuším, že jen tehdy, jdete-li Tam, a ne Zpátky.

 

Vrzání ucha plechového kyblíku se vzdaluje a když nastane ticho, zmocní se mě panika, že tohle všechno je jen čísi nejapný žert.

V tom se jeden šíp odloupne od tapety a ohne svůj hrot proti mně. 

„Jsi ztracená,“ řekne.

Uznávám, že ještě spousta dějů a zákonitostí tohoto světa je pro mě nepochopitelná. Někdy ale čirý, nezaujatý údiv přechází v černý vykřičník: nebezpečí z kategorie „jiné“, o němž nikdo nemůžeme s jistotou říct, v čem spočívá. Na dlouhé nejistoty tady ovšem není moc času.

Chodbou se náhle rozlehne zvuk gongu a po té hlas z chraplavého reproduktoru:

„Klient s pořadovým číslem 24/265/1889, nechť se urychleně dostaví do dveří číslo 24.“

S úlevou si uvědomím, že jediný, kdo se na chodbě nachází a kdo v ruce žmoulá lístek s číslem 24/265/1889, jsem já. Zjevně nejsem úplně ztracená. Někdo o mě ví. A ten lístek je důvod, poč tady jsem. Za chvíli se vše vysvětlí, rozuzlí, posune dál.

Šíp se s mlasknutím opět přilepí ke stěně a já pokračuji v cestě, opatrně, abych se nepraštila do hlavy, protože strop se stále snižuje, jakoby se chodba svíjela do ulity. Náhle se ostře stočí doleva, kde končí jedinými dveřmi s číslem 24.  

„Vstupte,“ vyzve mě hlas z útrob.

 

Regály až ke stropu napěchované šanony a u kamen v rohu černá kočka, která na zemi líže rozlité mléko.

„Předložte pořadové číslo, prosím.“ Ozve se za mými zády. Teprve teď si všimnu další hromady papírů a lejster a šanonů vyrovnaných na masivním stole, za nímž se ztrácí hlava bledého, vrásčitého úředníčka.

Prohlíží si můj lístek pod lupou.

„Kde jste ho našla?“

„V čajové konvičce, kterou jsem koupila Korcovi ve vetešnictví U Žida v Ostrovní ulici. V Praze.“

Úředník nahlédne do spisu připraveného před sebou, prstem zmodralým inkoustem přejede po řádku vyplněném klikyháky, spokojeně kývne hlavou a cosi vepíše do kolonky.

„V pořádku. Takže tady stojí, že jste dne 17. srpna, Léta Páně 1702 zapůjčila potulným komediantům dílo značného významu, které použili jako rekvizitu v neznámé a bezvýznamné hře „Ztracené duše.“ Předmět doličný dne  20.srpna téhož  roku vyměnili za koně, tři pytle obilí, 4 pytle brambor, 15 loktů plátna, tři husy a soudek vína…“

Zalapám po dechu ve snaze nějak z této trapné situace vycouvat a vysvětlit, že to bude asi omyl.

„Ale já se přece narodila až na konci dvacátého století. Za normalizace.“ 

„To není podstatné,“ přeruší mě netrpělivě. 

„Podstatné je, že jste roku 1702, dne 17. srpna zapůjčila potulným kejklířům předmět, jehož hodnota byla vyčíslena na hodnotu, kterou není možné vyčíslit, a který byl dne 26.května roku 1889 nalezen na půdě zájezdního hostince v Úvalech a téhož dne poctivým nálezcem předán našemu úřadu. Dále je podstatné, že předmět označený jako obraz byl evidován pod číslem 24/265/1889, kteréžto souhlasí s číslem, kterým jste se identifikovala. A to je vůbec ta nejpodstatnější podstata.“

Rázně zaklapne desky spisu, odlepí se od židle a vrávoravým krokem se přesune do vedlejší místnosti. Za okamžik se vrátí s jakýmsi obdélníkem zabaleným do zažloutlého papíru, pečlivě převázaným provazem.

„Tady podepište převzetí a můžete jít.“

Muž mi přistrčí dokument, který je tak dlouhý, že se mi ani nechce číst.

„Ale já s tím opravdu nemám nic společného!“

„To není podstatné. Podstatné je, že tady nejsme v holubníku, ale ve Výdejně nalezených originálů. Tady se ví naprosto přesně, co má kdo s čím společného. A to je podstatné.“

„Ve výdejně nalezených originálů?“ nevěřím vlastním uším. „O něčem takovém jsem v životě neslyšela.“

„To není podstatné. Podstatný je váš podpis. Pokud to nepodepíšete, nemohu vám vydat nález. A když vám nevydám nález, nemůžete odejít.“

„To je Kafkárna…“ kroutím nevěřícně hlavou. 

„Kdepak, je to kruh. A pořádně začarovaný,“ změní úředníček tón a povzdechne si. „Nikdo neví co s tím. I když se proslýchá, že to prý ve skutečnosti není kruh, ale spirála,“ odmlčí se zamyšleně. „Ale to není podstatné,“ přistrčí mi k podpisu formulář o převzetí.

   

Když založí můj podpis do tlustého ohmataného šanonu, nasměruje mě do dveří s nápisem „východ.“

„Na žádný obraz si vážně nepamatuji, nikomu jsme nic nepůjčovala, nechte si ho tady, prosím…“ snažím se s ním domluvit ještě ve dveřích, ale průvan je za mnou zabouchne. 

Pod nohy se mi přimotá hadr na smetáku. Žilnaté ruce posunou kyblík  a ucho vrzne.

„To říká každý. Nikdo si nic nepamatuje. Nikdo odtud nic nechce. Nikdo si totiž nalezených originálů neváží. Ale až to rozbalíš, tak si vzpomeneš, děvenko, uvidíš,“ řekne uklízečka vlídně, zatímco mlaská hadrem kolem mých nohou. Má kostkované bačkory, které jsem kdysi koupila babičce k Vánocům. Do tváře jí ale nevidím. 

 

S balíkem těžkým jak dvě telata se vydám dlouhou chodbou ven. Tentokrát po směru hodinových ručiček, kterými je chodba vytapetována. Musí to být jiná chodba, napadne mě…

Začínám se těšit, až to břemeno rozbalím a spatřím, co na obraze je. Moje zvědavost vzrůstá. Ciferníky hodin vyobrazených na tapetách ukazují tři čtvrtě na devět. Nedočkavost mě znervózňuje a zrychluje můj krok. Nejraději bych obraz vybalila hned na místě, ale čas mě žene kupředu, ven z úzké chodby. 

Ručičky na hodinách se neúprosně posouvají, bude devět hodin. Neodvratně se přibližuji k výstupním dveřím…  

V tom mě náhle něco chytne za nohy jako králíka až vyletím do oslnivého světla.

Zalapám po dechu…  

(pierra, 2014)

Follow Pierra:

Latest posts from

Leave a Reply