Neztrať se

Neztrať se

with Žádné komentáře

(P.F. 2007)

Křest subkulturního magazínu. Pozvánka od nakladatele, kterého jsem kvůli svým cestám neviděla tři roky. Uvedl mě do společnosti svých externích spolupracovníků, autorů, editorů, grafiků, ilustrátorů, studentů humanitních oborů a uměleckých škol.

Byli kůl a in, někteří naspídovaní, jiní v umělecké či existencionální depresi. Jediný, kdo se u našeho stolu jevil poměrně příčetně byla jedna novinářka, pak postarší pán kolem padesáti, který se ani náznakem nesnažil předstírat, že sem patří a jedna slečna punkerka před maturitou, která sem naopak chtěla zcela poctivě patřit.

Čekala tam pracovně, s bločkem a tužtičkou na jednu editorku, kvůli nějakému tématu, které chtěla sepsat pro studentský časopis.

Editorka měla velký večer. V roli protřelé lvice salónů si nechávala blazeovaně líbat ručky od mladičkých studentů a nadějných umělců. Se servírkou jednala tak arogantně, že jsem se radši dívala jinam. Ty ostatní oslovovala „Drahoušku“.

I slečně punkerce říkala Drahoušku:

„Odskočím si na pět minut a hned se ti budu věnovat, Drahoušku.“

Když to řekla potřetí, odkráčela směrem k toaletám, kam se, jak mi bylo řečeno, v různých intervalech trousí zasvěcenci testovat jakýsi bílý prášek.

 

Drahoušek měla krásný, plachý, čistý oči. Jako houba nasávala každej ten pseudointelektuální žblebt, který při verbální přestřelce prosvištěl nad stolem.

Působila, že se tady pro ni právě odehrává něco nesmírně důležitého, čemu ovšem potřebuje přijít na kloub.

Jak čtvrthodiny ubíhají, nervózně si připaluje jednu od druhý a hledá očima někoho, kdo by ji vysvobodil z jámy mlčenlivého osamění.

K mé nevoli se zachytila pohledem právě na mě. Nechtělo se mi s nikým zapřádat řeč. Zaměstnána tichým zkoumáním cvrkotu jsem si v klidu chtěla dopít kolu a pak se po anglicku vypařit. Ale Drahoušek na mě upřela svá srnčí očka, osmělila se a vysoukala ze sebe:

„A kam ty se teď ubíráš ve svým pohledu na svět?“

Ta otázka v kombinaci s neuroticky rozechvělými prsty, kterýma si přikládala cigarety k ústům, cukrovým kouhoutem na hlavě a planoucíma očima, mi v tomhle přísně pozérským prostředí způsobovala bolest.

Kam se teď ubírám ve svým pohledu na svět… 

„Bude to znít děsně povrchně, ale na dno týhle sklenice,“ řekla jsem úplně popravdě.

Vyfoukla dým a ani se neusmála. Přemýšlela. Cítila jsem, jak je tímhle světem rozsekaná. Těma lidma kolem. A teď i mojí pitomou odpovědí. 

Byla jako já před víc než sedmnácti lety.

Chtěla jsem jí to říct.

Jak jsem se kdysi, na prahu dospělosti, ocitla s Vladimírem v jeho „velkém světě“, na jednom silvestrovským mejdanu. Samí mladí muzikanti s velkýma očima a plány.

Mezi nimi já Mimoň z Mimoňova, slečna Vladimírova.

Tu se ke mně přitočil kytarista Mireček, vzal si mě stranou a povídá: „Hele, buď v klídku, nemusíš bejt pořád tak zticha. My jsme úplně stejný jako ty, my akorát umíme noty. To je jedinej rozdíl mezi náma. Ale vo tom, jakej člověk je, to nic nevypovídá. A ty seš stejná jako my. Se stačí podívat a vidím ti až do duše…“

Chtěla bych jí říct taky něco tak hezky upřímnýho, pravdoláskovýho, z počátku devadesátých let, co by jí zlepšilo náladu na celý večer.

Ale nemohla jsem. Píše se rok 2007 a ona není stejná jako ti kolem. Stejně namočená do toho, co se nosí, co se říká, co je in a co je out i když ten její růžovej kohout na hlavě bojoval o svoje místo v tomhle pajzlu seč mohl. Ale bojoval tak vehementně, že ji z této hry diskvalifikoval.

Připadalo mi to tak jasný, jak jen jasný to mohlo připadat člověku, co se před týdnem vrátil z druhý půlky planety, ještě pořád nedotčenýmu nepsanými domácími pravidly, na která jsou už léta všichni zvyklí a nepřijde jim na nich nic divnýho.

Pobyt na tomhle místě i Drahouškovo nervózní potahování z cigarety pro mě začalo být k nesnesení. Dokonce jsem se přistihla, že jsem rozhořčená. Ale je to jen součást kulturní šoku po několikaletým pobytu venku, snažím samu sebe uchlácholit. Jsem teď tak trochu pacient.

Drahoušek na mě upírá své oči. 

„Jsi oukej?“

Zjevně nejsem, protože se k ní nakloním jak nejblíž to jde, a aniž bych byla opilá, odsekávám slova, aby mi opravdu dobře rozuměla:

„Tohle všechno, co se tady děje, je úplně nedůležitý. Jenom se to tak tváří. Je to svět značek, dizajnu, jmen, prestiže a pseudointelektuálních keců. Všichni jsou tady ztracení. Copak to nevidíš? Akorát se to děje v alternativních kulisách. Kdyby mně někdo říkal „Drahoušku,“ něco mi slíbil ale pak mě nechával okázale čekat, aniž by mi věnoval pohled… “ 

Usmála se smutně a potáhla z cigarety. 

„Ona musí. Tak se to dělá. Testuje mě. Já jsem tady za úplný ucho. A všichni ti, co jsou dnes slavný, takhle kdysi začínali. Tyhle zážitky jsou dneska součástí jejich životopisů a legend,“ řekla, jakoby už dnes sepisovala tu svou vlastní.

Překvapila mě. Nebyla mimo. Byla ten typ, co si tím musí projít. Labyrintem kašírek, póz, drahouškování, depresí, sebezapření, arogance, dramátky, boji o uznání. Bude ji těšit každé malé vítězství. Úspěch se stane jejím údělem. 

Leave a Reply