Karma v mraveništi  (©1999)  

Karma v mraveništi (©1999)  

with Žádné komentáře

Tělem mi projel mrazivý zvuk, jako když vidlička přejede po talíři. Když se můj zrak prodral tou nejhustší tmou a přivítaly mě dobře známé tvary nábytku, uvědomila jsem si, že s prostorem kolem mě není něco v pořádku.

Za oknem, souměrně mezi rámy, zářil úplněk a vrhal do místnosti pobledlé, ale překvapivě silné světlo, které pohlcovalo barvy a způsobovalo efekt starého, černobílého a lehce poškrábaného filmu. Pohlédla jsem k oknu. Temné stíny čarodějnic za ním seděly venku na parapetu jako slepice na hřadě a svými pařáty vydávaly škrábavé zvuky, z nichž naskakovala husí kůže. Jejich krhavé oči mi drze nakukovaly do bytu. Působily uboze a děsivě zároveň.

 

To bude zase noc, povzdechla jsem si a aniž bych musela rozsvěcet, šla jsem do kuchyně postavit vodu na meduňkový čaj. Pro lepší spánek. Škrtla jsem sirkou a hypnotizovala modrý plamen, jak olizuje skleněné dno nádoby.

Plynový hořák poklidně hučel, zvenčí sem doléhalo škrábání a občas také silnější rána. To jak občas nějaká z čarodějnic zavadila násadou od kosy do okenní tabule. Jala jsem se je rozehnat, ale než jsem došla k oknu, zazvonil u dveří zvonek.

 

Na zápraží stála sousedka Prachařová od zdola, jen tak v noční košili, přes kterou měla pečlivě uvázaný umolousaný župan, v ruce třímala hrnek s kafem, na okoralých rtech přilepená zrníčka lógru. Všourala se mi mlčky do kuchyně, jako by byla náměsíčná, vylila zbytek kafe do dřezu a přiložila si hrnek k velkému zašpičatělému uchu.

 

„Tentokrát to slyším naprosto jasně,“ řekla, klekla si na svá seschlá, kostnatá kolena a přiložila k zemi hrnek, do kterého se zaposlouchala jako do lékařského fonendoskopu.

„Máte něco s podlahou,“ lehla si a s uchem na hrnku se jako pijavice přesouvala z jednoho kouta do druhého. Já jsem se nezmohla na jediné slovo, ona bez zaváhání směřovala do mé ložnice.

 

Čarodějnice za oknem se samou zvědavostí namačkaly na okno a drze se tomu výjevu pošklebovaly. Pohrozila jsem jim prstem, stáhla roletu a šla zkontrolovat vodu na sporáku.

 

„Tady to je!“ Zaskřehotala náhle babka Prachařová vítězoslavně. Poklepala ukazovákem na podlahu.
„Tahle parketa není v pořádku!“
Upřela na mě své oči barvy vyšisovaných pomněnek a koutky úst se jí povytáhly do šťastného úsměvu. Napadlo mě, že je to vlastně docela hezká a milá stařenka. Ale musela se dočista zbláznit.

 

Všechny moje parkety přece vždycky byly, jsou a budou v naprostém pořádku!

 

„Jako když pod ní někdo přesýpá cukr,“ řekla a zaposlouchala se do neslyšných zvuků, jakoby slyšela hudbu z vyšších sfér.
„Rozlejhá se to celým naším bytem. Nedá se v tom spát. Měla byste s tím něco udělat,“ zašeptala vyčítavě.

 

Pak se zvedla a zahleděla se k oknu. Zavětřila.
„A měla byste si vyvětrat. Potřebujete čerstvý vzduch!“

„Myslím, že byste tu roletu neměla vytahovat,“ řekla jsem, ale v tom se plátno s rachotem svinulo a vyletělo nahoru ke konzole.
„Že se nestydíte!“ odvrátila hlavu, když spatřila hejno temných stínů, které se rozletěly do všech stran. „Ani okna nemáte v pořádku!“

 

„Moje okna jsou v naprostém pořádku,“ řekla jsem tak hrdě, jak nejlépe jsem v tu chvíli dovedla a obestřela se hrází neproniknutelného mlčení.

„Promiňte,“ řekla náhle změněným tónem, jako by procitla ze sna a s důstojností anglické královny se odporoučela ke dveřím, které za sebou tiše zavřela.

 

Nebyl to však sen. Hrnek zůstal ležet tam, kde ho nechala. Zalitý měsíčním svitem se tyčil uprostřed mé podlahy jako nějaký posvátný menhir.

 

Její nečekaná návštěva se musela odehrát velice rychle, anebo plamen zahříval vodu v konvici nezvykle pomalu, protože ta se ještě zdaleka nedostala k bodu varu.

 

Ze zvědavosti jsem k parketě, kterou sousedka Prachařová označila, přiložila ucho. Ozval se z ní náhle zvuk tak jasný, že se mi překvapením rozbušilo srdce. Zvuk přesýpajícího se cukru, několikrát zesílený. Unikal ze dvou postranních spár tlustých jak můj malíček a táhl z nich průvan jako z komína. Nikdy před tím jsem si toho nevšimla.
Parketa se kvedlala jako mléčný zub, až náhle zůstala v mých prstech.

 

K mému zděšení, z díry, která po ní zůstala, se začalo valit cosi černého. Nejdříve to vypadalo jako mrak, který se vzdouval jako by chtěl prasknout. Náhle se však po okrajích začal drolit a rozlézat po podlaze do všech stran.

 

Stovky, možná tisíce mravenců!

 

Nikoli já, ale paní Prachařová má ve svém stropě pěkný nepořádek. Čekala jsem, až ten hmyz zvolní tempo, ale jeho procesí nebrala konce. Jestlipak už američtí vědci spočítali, kolik mravenců se vejde do jednoho obyčejného, českého, činžovního stropu?

 

Vzala jsem lampu a posvítila do otvoru po parketě.
Trvalo chvíli, než se mi ji podařilo naklonit tak, aby kužel světla mířil do díry a zároveň mi neoslňoval oko.
To, co jsem spatřila, mě naprosto ohromilo.

 

Netušila jsem, že něčí strop může být ve skutečnosti bezedný, nekonečně hluboký labyrint. Jako krev v tepnách v něm pulsovaly tisíce odlesků mravenčích těl, jež se ztrácela v nedohlednu. K mému nosu odtud zaváněl nevábný kyselý zápach a moje uši atakoval rytmus přesýpajícího se cukru.

 

Závrať mě donutila odklonit hlavu od té propasti, aby se mi žaludek neobrátil naruby, zatímco mravenci nerušeně migrovali z podzemí do mé ložnice a mechanicky uhýbali před mojí tváří přitisknutou u vchodu do jejich světa.

 

Napadlo mě zašťourat jim prstem do vesmíru, ale ještě než jsem tak stačila učinit, můj mozek na vteřinu ochromila ostrá bolest.

 

Něco mi říkalo, že to byla ona myšlenka, co mi atakovalo hlavu. Bolest odezněla v okamžiku, kdy se v mé mysli vynořila myšlenka nová:

 

„Kdoví, co jsou ti mravenci zač. Nemyslet na ně ve zlém. V jejich blízkosti raději vůbec nemyslet.“

 

Voda v konvici se začala vařit. Vroucí bubliny se zvětšovaly a praskaly a mravenci se rojili z podlahy jako když uniká voda z protržené hráze. Za chvíli byli všude, kam se podívám, už si to namířili i do kuchyně. Co když se to nikdy nezastaví? Zpanikařila jsem.

 

Když jsem si pak později ve vzpomínkách promítala všechny události, jak se staly, někde v tomto okamžiku musel nastat ten bod obratu. Byl to jen záblesk, jediná myšlenka, která zvrátila chod událostí nevyzpytatelným způsobem. Myšlenka, která se měla navždy ztratit v hlubinách zapomnění, pohlcená ochromující bolestí.

 

Poslední, co jsem si při zpětném rozvzpomínání vybavila, byla situace, kdy stojím uprostřed kuchyně s konvicí plnou vařící vody, původně určenou pro zalití meduňkového čaje.

 

Co by vás napadlo udělat s vařící vodou, kdybyste stáli obklopeni chaotickými formacemi rozpínavých okupantů, kteří si z vašeho bytu bez jakýchkoli ohledů dělají cvičiště? Myslím, že by vás v tu chvíli napadlo to samé co mě.

 

Nestihla jsem však udělat vůbec nic. Ani jedna vroucí kapka na ty vetřelce nepadla. Byl to jen nápad. Byla to poslední smysluplná myšlenka, pak už moje mysl nestíhala podněty zpracovávat.

 

Ukrutná bolest mnou projela od hlavy k patám jako blesk. Konvici jsem proti své vůli položila bezpečně na stůl. Koutkem oka jsem vnímala, jak se čarodějnice slétly na parapet přihřát si svou polívčičku. Míchaly si ji v divokém tanci.

 

Chodidla mě začala nesnesitelně pálit. Podivila jsem se, že je nemůžu odtrhnout od podlahy. Nemohla jsem se hnout z místa. Horko mnou prostupovalo, vařila jsem se jako žába v hrnci.

Sousedka Prachařová měla pravdu. S mou podlahou opravdu nebylo něco v pořádku.
Pak jsem si ale uvědomila, že je propustná a mé fyzické tělo stejně tak. Všechno mohlo projít vším. Moje ruka prošla stolem a když jsem povyskočila, cítila jsem, jak moje hlava, jako pinpongový míček, naráží do mé lebky, v níž je uložena. Chtěla ven. Bylo to velice vtipné a snad jsem se tomu i smála. Jenomže za chvíli mě smích přešel.

 

Všechno kolem mě se začalo nezadržitelně zvětšovat, až jsem to přestávala pouhým okem rozlišovat.

 

Přišla jsem o svoje tělo a pokud jsem nějaké měla, rozhodně nebylo jako dřív. Nebylo vidět. Cítila jsem však, že ho mám. Když jsem vykročila vpřed, cosi mě nadnášelo. Moje kotníky se bořily v hustých chuchvalcích vláken. Aspoň nějaké NĚCO tady je, co by mi dalo naději, že najdu cestu ven, pomyslela jsem si.

 

Byla to veselá i strastiplná cesta.

 

Málem jsem se utopila v nějaké kyselé louži, která se přede mnou po kilometrech vyčerpávající chůze zjevila. (Něčím mi to připomínalo cosi z minulosti, a později při zpětném ohledání mi došlo, že to byla loužička pomerančové šťávy, která mi před tím, než se tohle všechno stalo, ukápla u lednice)
Vyškrábala jsem se na břeh, hlava se mi motala, bylo stále těžší udržet v ní nějakou souvislou myšlenku. Rozpouštěly se v mlze a mizely jako záblesky nesourodých snů.

 

Některé z těch záblesků, které se objevovaly stále častěji, mi připomínaly, že umírám. Nevadilo mi to. Dokonce jsem se těšila na každý další nový záblesk smrti…

Co je to ale za smrt, když v ní potkáte mravence a víte přesně, že je to mravenec a ne něco jiného.
Nejdříve byli jen dva.

Přišli na břeh té kyselé louže, kde jsem se právě probírala z mrákot, a začali se ohmatávat tykadly.
Tajil se mi při tom dech. Přikrčená za zvětralý balvan (ztvrdlý drobek od chleba) jsem pozorovala, jak se jejich průsvitná těla v přítmí leskla jako naleštěné brnění. Přiskočili k sobě a epilepticky sebou zmítali sem a tam. Na konci toho zmítání jeden z nich odletěl pryč a druhý zůstal ležet jako podťatý. Pak s sebou několikrát zaškubal a nakonec odkráčel tam, odkud přišel.

 

Zůstala po něm jakási velká bílá pýchavka.
Vystrčila jsem hlavu ze zákrytu a šla se na tu nadílku podívat. Při bližším průzkumu jsem zjistila, že to není houba, ale něco teplého, slizkého a páchnoucího. Puch, který se z té zvláštní věci linul, byl nepopsatelný.

Cítila jsem, že tam nejsem sama. Když jsem se otočila, stálo přede mnou ztělesnění smrti. Její oči byly všudypřítomné. Složené ze stovek rybích šupin, v nichž se celé moje JÁ odráželo ve stovkách kopiích jako v zrcadlovém bludišti, si mě prohlížely a natáčely si mě ze všech světových stran, takže i já se v nich viděla ze všech možných úhlů. Jako bych se otáčela na kolotoči, aniž bych se pohnula z místa.

Vespod sametově lesklé hlavy zela díra, z jejíchž koutů trčely dva černé kly. Kusadla. Mravenci mají kusadla, vzpomněla jsem si.

 

Vzápětí mi došlo, že byť nemám tělo jako dřív, jsem pro toto monstrum možná chutnou bílkovinou.

Nepamatuji si ale, že bych měla strach.

 

Tykadla objížděla mou siluetu, což moje nervstvo vydráždilo tak, že se moje svaly nekontrolovatelně rozechvěly a nemohly udělat nic, co jsem udělat chtěla. Například utéct.

Když se ode mě mravenec pootočil směrem k té bílé slizké kouli, kterou jsem si nazvala pýchavkou, objal ji předníma nohama. Mé tělo přestávalo brnět. Teď je pravá chvíle pro útěk, napadlo mě.

Rána, která vyšlehla jako elektrický proud z mravencova kulatého zadku mě ale vrátila zpátky na zem. Sesunula jsem se k zemi jak pytel brambor a celé moje JÁ se roztříštilo na tisíc kousíčků.

 

Když jsem se probrala z bezvědomí, pozorovala jsem zmámeně, jak se mravencova pracka přilepila na moje břicho a jedním pohybem mě vynesla do výšky.

 

Moje tvář už nekladla žádný odpor, když se bořila do bílého slizu té vejčité věci, z jejíhož pachu jsem ještě před chvílí zvrátila všechno, co ve mně zbylo. Instinktivně jsem zalapala po dechu, ale lepkavost prostoupila do mých pórů a já ji do sebe nasákla jako houba. Tak přece to má s pýchavkou něco společného, napadlo mě hořce, zbytkem mé těžce zkoušené mysli. Tak tedy smrt udušením…

 

Když mě pak takto naloženou v té kouli vynesl mravenec nad hlavu, nepamatuji si nic než blažené houpání v elastickém slizu, v jehož zápachu můj nos náhle objevil opojnou uspávající vůni.
Možná tehdy jsem se přestala divit, co všechno lze přežít. Snad jsem si pomyslela i něco o nesmrtelnosti. A vůbec jsem nebyla zvědavá, kam mě ten mravenec, kterého jsem si pracovně nazvala Velký nosič, nese.
Tehdy jsem se ale asi poprvé pořádně vyspala.

Probudila jsem se v nějaké kyselé díře uplácané ze smetí a třísek. Kolem to šustilo jako v úlu.
Jak se z tohoto dostanu? Hloubala jsem, když v tom nějaký mravenec vešel dovnitř a než jsem se vzmohla na odpor, vysmrkal se mi do pusy. Došlo mi, že to byl ten můj Velký nosič. Jemně mi utřel pusu do jakéhosi hedvábného hadru a zachrastil kusadly.

„Já nejsem jako vy!“ Chtěla jsem mu říct, ale s překvapením jsem zjistila, že mi chybí hlasivky. Byla jsem dočista němá.
Chtěla jsem se tedy postavit na nohy, abych mu názorně ukázala, jak to se mnou je.

Jenomže k mému údivu, místo nohou mi z těla trčely čtvery nanicovaté pahýly s ostruhy a moje ruce, průsvitné jako sklo, byly potažené jemným chmýřím. Místo prstů se na nich kroutily droboučké pařátky.

Ani svůj zadek a záda jsem jimi nemohla nahmatat, protože okamžitě sklouzly po ohromné bublině. Můj pas se ztrácel mezi dalšími dvěma bublinami, pevnými jak kožené měchy nafouknuté k prasknutí. Protékaly jimi nitky barevných tekutin.
A co teprve moje tvář! Byla tak titěrná, že jsem ji ucítila až po urputném soustředění a to ještě jen díky jemnému chmýří na mých pařátcích.

 

Teprve teď mi došlo, že skončila veškerá legrace. Jsem v průšvihu, který nemá řešení. Z toho se nedá dostat. Zůstanu do smrti uvězněná v mravenčím těle.

 

Velký nosič si mého zoufalství vůbec nevšiml. Uvolnil prackou průduch v díře, takže se v místnosti rozproudil čerstvý vzduch, může-li vůbec v mraveništi cokoli čerstvého proudit.
Využila jsem jeho nepozornosti a pokusila se použít mé nové, šestery nohy k útěku.

 

„Ještě nenastal čas,“ zastavil mě ale čísi plechový hlas, který se ozval v mé hlavě. Nebyla jsem si jistá, zda jsem se nepřeslechla. Mám v hlavě nějaký zabudovaný tlampač? Řekl to on? Nebo snad dokonce já?

 

Nevypadal zrovna komunikativně. Prackami rozmazávat sliz po vejcích ležících v rohu místnůstky. Asi je masíroval, aby byla pěkně šišatá.

 

Rozhodla jsem se, půjdu ven bez ohledu na to, co si myslí ten plechový hlas, ale jen co jsem vykročila směrem k východu, dostala jsem tak silnou ránu, že jsem se otočila dvakrát ve vzduchu a div že jsem se nerozpleskla přímo do vajíček.

 

To Velký nosič mi dal ránu z tykadla, aby mi zabránil v útěku. Odplazila jsem se na své místo a zůstala tam ležet rozhodnutá předstírat, že umírám. Dramaticky jsem zaškubala nohama a očima, doufaje, že si toho můj Velký mravenec všimne a sám mě nakonec vynese ven, aby v té jeho díře moje mrtvé tělo nepřekáželo. Ten však dělal jakoby nic.

Jednoho dne mě probudilo zemětřesení. Od stěn se odrážely ozvěny dusotu a šustění a kolem vchodu do naší díry se prohnal konvoj lesklých noh, velkých, malých, průsvitných, světlých i temných, chlupatých i dočista holých.

To by ještě nic neznamenalo, kdyby se k nám nevplazil jeden invalidní mravenec, který jen s vypětím sil přinesl jakýsi hedvábný balík a vecpal ho mezi vejce. Mám dojem, že ho něčím označkoval. Pak se beze slova zase odbelhal pryč.

 

To by stále ještě nic neznamenalo, kdyby ho nešel vyprovodit můj Velký nosič a já v díře neosiřela.

 

Traumatizovaná předešlou událostí, opatrně jsem vystrčila jedno tykadlo z naší místnůstky ven. Vzduch se zdál čistý.

Ale to ostatní, to se dá popsat jen stěží. Když jsem opatrně vylezla na terasu, pode mnou se rozevřelo bezedné atrium s tisíci vchody a koridory, které se protínaly, sbíhaly a rozbíhaly v nekonečné síti. Terasa, na které jsem stála, se vinula po obvodu propasti až kamsi na dno, které se topilo v nedohlednu. Kam až mohlo světlo dosáhnout, tam probleskovaly masy mravenčích těl. Jako bych to už někdy viděla.

 

Zoufalá i uchvácená zároveň, vypravila jsem se do velkého neznáma a nezbylo než se vmísit do jakési fronty, směřující bůhví kam.

 

Jedinou útěchou mi byla má představa, že na konci fonty bude jeden velký, přesladký, středně nahnilý banán, z něhož si budu moci za svou neuvěřitelnou trpělivost a statečnost kousek uhryznout.

 

Dalo by se říci, že čím déle jsem se ve frontě ostatních těl pohybovala, tím silnější moje víra v banán byla a tím rychleji se fronta sunula kupředu. Mé banánové přesvědčení zesílilo natolik, že aniž bych to tušila, začalo se šířit mezi mravenci jako infekce. Ostatní pod vlivem víry v banán zvýšili svou aktivitu a fronta začala nepříjemně houstnout. Tísnili se hlava na hlavě, jakoby se hodlali umačkat k smrti. Rozhodla jsem se vymanit z té masy a jít pěkně pohodlně, nějakou postranní cestičkou.

 

Náhle se však na mou hlavu snesla rána jak z děla a já se sklátila k zemi. Chvíli mi trvalo, než jsem opět vykročila vpřed. Další šleha mě dostala na kolena. Až po několika ranách mi došlo, že jakmile moje tykadlo vybočí z nějaké mě nepochopitelné řady, vyšlehne od jiného mravence modrý paprsek, který mé tykadlo rozbrní tak, že se okamžitě stáhne.
N
ěkdy jsem ránu nedostala celé metry chůze, a jindy mi nezbylo než zůstat na místě, jelikož ať jsem se vrtla na kteroukoli stranu, žádná zřejmě nebyla kolektivu soudruhů mravenců dost dobrá.
Z
a mou nevědomost mě mí mravenčí souputníci bičovali těmi svými paprsky a vraceli mě zpět.

 

Takto paralyzovanou mě v jednu chvíli objevil můj Velký nosič.
Vychrstl na mě ze své tlamy nějakou (později jsem se dověděla, že ochrannou) sladkou kaši a já se mohla zase hýbat. Zjistila jsem, že když se držím v jeho zákrytu, mohu neohroženě jít.

 

Jak mě našel? Vrtalo mi hlavou, že se v takové mase dá najít něco tak ztraceného, jako jsem já. Náhle se k mým neexistujícím uším skrz dosud nic neříkající mravenčí ševelení, prodral příval slov:

Uvědom si, že jsi budoucí dělnice. Měla jsi hlídat larvu, co k nám sousedka přinesla. Tady nemáš co pohledávat!“

 

Překvapeně jsem zírala na Velkého nosiče. Takže se mi to před tím nezdálo! Mravenci mluví! To je úžasné!

 

Teď se to tedy všechno vysvětlí! Vysvětlím mu, že si to nemůžu uvědomit, protože ve skutečnosti nejsem mravenec. To přece musí pochopit každý. Ale než jsem se zmohla na slovo, sykl na mě:

To si vyřídíme doma. Nedělej mi potíže!“ A pak mě popadl do pracek a davem mravenčích těl vlekl mě zpátky, div že mě nerozmačkal jako v masomlýnku.

 

V té díře, které můj Velký nosič říkal dojemně DOMOV mi vysvětlil, v jakém ohrožení jsem se to ocitla a do jak špatného světla jsem ho uvrhla. Byl přitom tak rozrušený, že mu zmatněla hruď.
Říkal, že to bylo naposledy, co mě zachraňoval, po té, co mě z larvy celou vypiplal. Musím si prý konečně uvědomit a hlavně celým svým bytím přijmout, že jsem mravenec, protože jinak nepřežiju a jeho vyhodí pro neschopnost vychovávat mladé uvedomělce. (Slyšíte dobře – uvědomělce!) Všechno pro mě totiž dělá z instinktu dělnice a chůvy v jedné mravenčí osobě, a já si toho musím vážit. Bylo mi ho líto. Tedy jí. Teprve teď jsem pochopila, že Velký nosič je ve skutečnosti žena. Od té chvíle jsem jsem ji tedy pro sebe nazývala Chůvou.

Dostala jsem domácí vězení. Chůva mi nařídila hlídat vajíčka a také ten neforemný mokrý, hadrový balík, v němž byla zabalená larva, kterou jsme adoptovali po té, co chůvy kolegyně zemřela vysílením, jak jsem byla poučena.
Péčí o své nenarozené mravenčí příbuzenstvo jsem nebyla vůbec nadšená. Běhala jsem rozmrzele po díře a přemítala, jak to všechno skončit.

 

Když tu jsem zpozorovala, že se ten adoptovaný balík začal chvět, pak se zakymácel z jedné strany na druhou, a nakonec dokola, stále rychleji a rychleji, jako když se odvíjí toaletní papír až se z té změti vymotal maličkatý mravenečí brouček, průsvitnější a na pohled měkčí než já, očka přelepená žlutavou blankou, třepal nožičkami slabounkými jako nitky a slintal, že ho člověku až bylo líto.

 

Utrhla jsem kousek toho zasychajícího hedvábného cáru, z něhož se vylíhl, že mu utřu slintající tlamičku, aby se snad nezalkl. Ale jakmile jsem to hedvábí uchopila do pracky, napadlo mě, asi jako by napadlo každého, kdo se necítí být stoprocentním mravencem, že je ta hedvábná věc něčím zvláštní…

 

Podivné tušení mě rozpalovalo do běla.

Právě jsem tu hedvábně jemnou věc netrpělivě rozprostírala po podlaze, abych si ji mohla lépe prohlédnout, když mě vyrušil čísi upřený, neproniknutelný pohled. Stál za mnou cizí, oprýskaný, starý kmet s amputovanýma zadníma nohama.

 

„Co se se děje?“ zeptala jsem se mravenčího starce, jehož tělo bylo tak zakalené, že do něj nebylo vůbec vidět. Dívala jsem se na hedvábí, pak zase na něj a nevěděla, co si o tom všem myslet.

 

„Co s tím děláte?“ ukázala jsem na torzo zmuchlané kukly.
Novorozenec se mezi tím stačil poblinkat.

 

„Ničíme. Recyklujeme. Žereme, sereme,“ ozval se hned v mé hlavě cizí hlas, který musel patřit tomuhle stařešinovi. Provrtal mě skrz na skrz mrazivě prázdným pohledem.

„Vypadá to jako papír, mohli byste na to psát knihy,“ napadlo mě.

„Knihy jsou jen pro primitivní civilizace. Rodí se jako nevědomci a musí se učit všecko od začátku. Na to tady není čas,“ ozvalo se okamžitě.

Pak se konečně pohnul. Udělal několik trhavých kroků (místo zadních nohou měl drátěné protézy) a bezmyšlenkovitě začal rozprostírat hedvábí po podlaze.

 

Jeho ledabyle znuděné pohyby nevěstily nic dobrého.
Několik dalších mravenců se seběhlo, zřejmě aby se pobavilo. Když kmet hedvábí rozvinul, vyzval mě, abych se podívala.

 

Nastalo hrobové ticho.

 

Přistoupila jsem blíž. Naklonila jsem se těsně nad pečlivě narovnané hedvábné plátýnko, které se již na okrajích drobilo, a zaostřila zrak.

 

To co jsem spatřila, mnou otřáslo. Tak je to pravda!

 

Z šupinatých, téměř průhledných vrstev pláště, se na mě dívala podobizna svraštělé lidské tváře. Každá její vráska vystupovala z plátna jako živá.

 

Poznala jsem ji hned. Připomněla mi cosi z mého minulého života. Tvář babky Prachařové. 

Krve by se ve mně nedořezal.

 

Tam mě to tehdy tolik nepřekvapovalo, ale stále se ptám, jak je možné, že do mraveniště, kde je všechno tisíckrát menší, než ve skutečnosti, lze přenést něco takového, jako je detailní lidská podobizna?

 

Posunula jsem se o kousek dál a s námahou zaměřila pozornost na strukturu vlákna. Po chvilce se z ní před mým zrakem vynořil kousek lidské postavy. Do prostoru se nad hedvábím odrážely nesrozumitelné klikyháky a symboly, kterým jsem nemohla rozumět. Věděla jsem ale, že se v nich čte jako v knize.

 

Nikdo mi nemusel říkat, že je to holografický záznam lidské karmy. Byla jsem zjevně poslední z přítomných, kdo se to dověděl.

 

„Takže jste opravdu převtělení lidi?!“ užasla jsem.

 

Mravenci propadli bezuzdnému smíchu, což znamená, že se chytali svými chlupatými pracičkami za břicha a od hub jim odkapával bílý sliz. Třásli se ve stále více nekontrolovatelných křečích jako pacienti uzavřeného psychiatrického oddělení.

Vůbec jsem jim nerozuměla. Myslím, že mě měli za blázna.

Odpovědí na otázku, zda jsou buddhisté, byla rána do tykadla.
Jsou tedy mistři zenu? Rána do druhého tykadla mě odeslala opět do říše nevědomí. Tak tedy křesťané snad? Nebo snad komunisti? Napadlo mě ve vší opatrnosti a dostala jsem dvě herdy do zad.

 

„Nevíte. A při tom z těch karmických záznamů byste se mohli učit, kdo jste, a ne si do nich utírat nudle,“ řekla jsem s vypětím sil. Už mi bylo úplně jedno, co mi udělají.

Mravenci zlověstně mlčeli.

 

Nebylo co ztratit. Bylo to všechno šílené. K smíchu. A to povznášelo. Osvobozovalo. 

„Už musím nahoru,“ ukázala jsem s nepřítomném úsměvem kamsi, k pomyslnému stropu. „Musím lidem ukázat, jak taková karma vypadá.“

Mravenci pobaveně zašustili svým brněním. Věděla jsem, co si myslí.

„Nevadí, že vypadám jako blázen. Jako pouhopouhý mravenec. Přinesu to pod mikroskop a tam to uvidí úplně jasně. Bude to objev století,“ řekla jsem se stoickým klidem a bez jejich svolení jsem začala rolovat karmu sousedky Prachařové. Kupodivu mi v tom nebránili.

 

Uchopila jsem karmu za okraje do pracek, ze kterých mi ze samého vypětí odkapávala jakási tekutina, takže bylo těžké plátýnko svinout do role, aniž by se mi nelepila na pařátky a netrhala se.
Když jsem si ji už srolovanou nakládala na hřbet, pochopila jsem, jak těžký život sousedka Prachařová měla.

Teď právě zakoušela novou formu existence v těle mravenčího batolátka, celá poblinkaná a ještě slepá. Pinožila se mezi zbylými vejci a snad ještě netušila, že je mravenec. Při pohledu na to holátko, napadlo mě vzít ji s sebou.

 

Ostatní mravenci nehnuli brvou, jen upřeně sledovali každé mé hnutí.

 

Popadla jsem tedy karmu i převtělenou paní Prachařovou a namířila si to k východu. Pošetilý nápad!

Připláclá na krovkách, dívala jsem se jim teď přímo do tlam.

 

„Je to velmi vážné mentální postižení.“ Sdělovali si mezi sebou a shlíželi ke mně jako k mizerné mšici, o níž se rozhodují, zda stojí za uskladnění.

„Ano, je to na ní vidět na první pohled,“ pokračovali důležitě. Dělala jsem, že je neslyším. Uráželo mě, že soudy, které o mě vynášejí, nebyly ani určeny mně.

„Kdy přišla na svět?“

„Podle měkkosti a světlosti je stará jen několik hodin.“

„Ale od prvního nadechnutí dělá jen problémy.“

„Příliš se diví. Ptá se na zcela samozřejmé věci.“

„Narušuje řád. Chodí chaoticky a mate ostatní svými myšlenkami, činy a otázkami.“

„Část východní fronty nakazila vírou v banán a málem došlo k masakru.“

„A hlavně má pořád nějaké nápady.“

„Chtěla dokonce unést budoucí královnu!“

„Má individualistické smýšlení.“

„Co s ní?“

„Zrecyklovat“

„Souhlas. Je nebezpečná svému okolí svým pobuřováním. Lidský odpad, ty špinavé plíny, které primitivně nazývá karmami, považuje za učebnice, z nichž bychom se měli po vylíhnutí dovídat, kdo jsme. Tím se dopouští zločinu absolutní nevědomosti a nadřazenosti primitivního člověka nad mravence!“ prohlásil kmet majestátně, sledován bez hnutí, a pokračoval:

„Jak by to tady vypadalo, kdybychom se zaobírali tím, kdo jsme?! Byl by tu bordel. Každý by si dělal co chce. Jako tam nahoře! A to je v naší civilizaci nepřípustné. Smrt individualismu!“ Zvedl rituálně pracku.

„Smrt individualismu!“ odpověděli se stejným gestem ostatní jednohlasně.

Pak se z davu vynořila moje Chůva a s úzkostí v očích se mi pokusila tu ubohou karmu, kterou oni plínou nazývají, po dobrém odebrat.
Snad ji za tento čin nedegradují na odklízečku mrtvol. Správně by mě měla zbičovat a poplivat.

„Navracím tě tam, odkud jsi přišel,“ řekla pak Chůva obřadně a to bylo znamení pro kmeta s protézami, že může vykonat rozsudek.

 

Bylo to rychlé a bezbolestné. Zabodl do mě svůj chladný pohled, jehož prázdnota byla tak nelidská, až ochromovala srdce. Mé tělo zablikalo, jako žárovka před definitivním odpojením z elektrického oběhu a pak nastal blackout.

Ale i tohle jsem přežila. Vynořila jsem se do slunečného rána a s úlevou se rozhlížela po prostoru kolem mě. Zdá se být v pořádku. Chystala jsem vodu na kafe, když v tom zazvonil někdo u dveří.

 

Stál tam děda Prachař od zdola.

 

„Přišel jsem vám jenom říct, že moje žena v noci zemřela,“ zasípal ztěžka svou nejsmutnější větu v životě. Pak se mlčky otočil a odevzdaně se šoural dlouhou chodbou ke schodišti.

KONEC

 

(1999)

 

 

Leave a Reply