Hlava v pejru

Hlava v pejru

with 1 komentář

(Pohádka, kterou slina přinesla na jazyk, P.F. 2013).

 

Byla žila jedna hlava. Hodně toho přečetla, hodně přemýšlela a hodně věděla. Přemýšlela tolik, že jednoho dne zabloudila a zamotala se do džungle pejru.

Pejr to byl vzrostlý a silný a přerůstal hlavě přes hlavu, zacláněl slunci až hlava přestávala vidět, kde je pejru konec.

„Už nikdy nenajdu cestu zpět! Co se mnou bude! Umřu tady jak toulavej pes? Jsem ztracená!“ Naříkala hlava. Když už byla na pokraji sil, zaslechla, jak jeden pejr šeptá: „Přítomnost osvobozuje!“
„No, jo! chytla se hlava za hlavu! To jsem někde četla! Už to mám! Být v přítomnosti, teď a tady! To zbavuje veškerých starostí! To mi osvobodí hlavu z pejru!“

A tak hlava začala hledat přítomnost. Šla krok za krokem, stále za nosem, nehledě na stonky pejru, který se jí motal do cesty a snažil se ji zmást.

Když tu konečně vyšla z pejru na světlo. Kolem kde nic tu nic, jen bílé světlo. A jak bylo hlavě náhle lehko!

„Ach! To je nádhera! Že tohle bude to osvícení!“ Podívala se hlava pod sebe, a zjistila, že se vznáší v oblacích. Tetelila se blahem. „Jsem osvícená! Dokázala jsem to!“ Nadýmala se.

A jak se tak nadýmala a nadýmala, byla za chvíli nafouklá jak pouťový balón a vznášela se stále výš a výš. Vítr si s ní dělal co chtěl. Ale hlavě to nevadilo. Vždycky chtěla cestovat a teď to měla dokonce zadarmo.

A tak hlava putovala světem a ostatní hlavy obdivovaly, jak parádně umí létat. Jak to ta hlava dělá, to ještě žádná hlava nevymyslela. Pár nejchytřejších hlav dosud umělo vykoumat jen vzducholodě, létající balóny a letadla, ale žádná hlava neuměla létat jen tak.
Hlava byla na svou nově nabytou schopnost náležitě hrdá a rozdávala rozumy jak na to:
„Nepřemýšlejte co bude zítra. Buďte teď a tady, jako já. Jednou jsem tady, pak zase jinde. To nevadí. Všude je dobře. Pohání mě jen obyčejný vítr. Jednou mě odnese na pěkné místo, jindy ošklivé, pak zase hezké… Dopřávám si dosyta všeho, co je zrovna k mání. Jsem svobodná a nezávislá na nikom a na ničem! Zkrátka žijte teď a tady, nestarejte se o zítřek, sám se o vás postará. Žijte, jakoby každý váš den byl tím posledním.“

„A jak mám nemyslet na zítřek, když jsem hlava? Od toho na světě přece jsem!“ Zeptala se jedna chytrá hlavinka.
„Udělej to jako já. Musíš číst a přemýšlet tak moc, až se v těch myšlenkách úplně ztratíš a budeš v pejru. Pak nastane doba temna a utrpení. Budeš v pejru tak, že přestaneš myslet a přijde osvícení,“ řekla osvícená hlava.

„To jsem ale ještě nikde nečetla!“ Kroutila se hlava ze strany na stranu.

„Já taky ne. Na to jsem přišla sama. Proto jsem taky osvícená a můžu se vznášet v oblacích,“ řekla hlava a v rychlosti zamávala, protože náhlý poryv větru ji odfoukl až do Švédska.

A tak putovala světem, radila jiným hlavám jak se nepřemýšlením naučit létat, hlavy ji vítaly, naslouchaly a odměňovaly spoustou peněz. Hlava se stala slavnou a nafukovala se a nafukovala a byla stále větší a větší.

Až jednoho dne byla tak velká a odulá, že jí tváře zakrývaly oči a přestávala vidět.

Doktorské hlavy si ji přehazovaly jak horký brambor. Vyloučily všechny známé diagnózy a nakonec už jen nařizovaly diety, píchaly injekce, ale nic nepomáhalo.

Poloslepá hlava si přečetla, že v Jižním Mexiku existuje jakýsi alternativní léčitel, který vyléčí všechny neduhy na světě a když ji tedy vítr zavál do Jižního Mexika, rozhodla se, že to zkusí u něj.

Z ordinace toho léčitele se ozýval neustálý tlukot, takže její ťukání na dveře nebylo slyšet.

„To mi hlava nebere,“ přirazila hlava ucho ke dveřím. V tom se dveře otevřely tak prudce, že hlava málem vpadla přímo do náruče léčiteli, divnýmu, starýmu chlapovi bez hlavy.
„Srdce! Těší mě!“ Představil se zvesela léčitel a spráskl ruce: „Teda takhle zduřenou pýchu jsem ještě neviděl, to vám teda řeknu!“
Hlava se vyděsila. „Jakou pýchu?! Já jsem osvícená! Já nemůžu mít žádnu pýchu! To je naprosto vyloučené!“
„No jo, je to pýcha. A jak krásně rozvinutá! Kdepak jste si ji uhnala?“ smálo se bodře Srdce.
„To se plete. Já jsem Osvícená, protože umím létat a naopak!“
„Kdepak osvícená, ale pyšná.“
„Kdybych trpěla pýchou, nemohla bych být osvícená. To dá přeci rozum!“ Zakroutila se hlava netrpělivě.
„Ó samozřejmě, že to dá rozum,“ usmálo se shovívavě Srdce.
„No to si myslím!“ řekla hlava a zvedla nos vzhůru.
Srdce se chápavě usmálo a pustilo se do práce.

„Budete si milá hlavo muset vybrat: Buď budete dál osvícená a ztratíte zrak, nebo nebudete osvícená a zrak se vám vyléčí.“

Hlava nic neříkala a Srdce tedy pokračovalo:

„Když si zvolíte první možnost, nemůžu vám nic poradit. Pokud si zvolíte druhou, řeknu vám jediné: Potřebujete si k sobě najít nějaký srdce. To vás vyléčí.

Hlava se ušklíbla. „Ještě to tak, dohadovat se se s nějakým děckem! Pořád to křičí láska, láska, láska! A neumí to číst, přemýšlet, ani do pěti počítat. A pořád je to nemocný a bolavý, když to nedostane co chce…“

Srdce se rozpačitě zardělo, ale hlava si toho nevšimla.

„Víte, osvícená hlavo, dneska jsou radši všichni single, a pak mi sem chodí hlavy bez srdce a srdce bez hlav, a jedno bez druhýho, to je prakticky neléčitelný. Končívá to tragicky. Tak mějte rozum…“

„Tragicky? Měla bych snad umřít!?“ Hlava zesinala.

Srdce si s uspokojením všimlo, že hlava maličko splaskla, ale nic neříkalo.

„A kde se takový srdce shání? Vždyť já kolem sebe vidím jenom samý hlavy!“
Srdce si hlavu prohlédlo skrz na skrz a odevzdaně pokrčilo rameny.

„To nevím. Ale vy jste na tom tak, že si vás nějaký to srdce brzy najde samo,“ řeklo Srdce.
To jsou tedy rady! Budu na to muset přijít sama, dopálila se hlava. Co ale taky čekat od chlapa bez hlavy.

Když se hlava vypotácela ven, uvědomila si, že je na tom hůř, než když když k léčiteli přišla. Nejenže stále skoro neviděla, navíc byla scvrklá a ztěžklá. Už se dokonce ani nenadnášela, natož aby létala!
Litovala, že za léčitelem šla. Bloudila cizím městem, až do noci, vítr už ji nenadnášel, ať se snažila sebevíc, a únava jí přinášela samé chmurné myšlenky. Bude si snad muset ustlat někde v parku a ráno vyžebrat něco k snědku. A co pak, co bude dál?!

Noc zahalila město do černého hávu a ulicemi se začal zvolna rozléhat tichý tlukot. Ztracená, osamělá, zrazená, hledající, čistá, toužící i milující srdce se znova a znova vydávala na svou nikdy nekončící misi.

 

One Response

  1. Jan
    | Odpovědět

    Vtipný :-D

Leave a Reply