Očekávejte a bude vám dáno… přesně to, co potřebujete

Očekávejte a bude vám dáno… přesně to, co potřebujete

with Žádné komentáře

(P.F. 2007)

„Nikdy nic neočekávej, nebo budeš zklamán,“

říkají hledači trvalého štěstí, kteří si život představují jako komín. Odstraň ze života každičkou sazi, každý nelibý pocit a budeš šťasten. Neočekávej a nebudeš zklamán! Jak jednoduché! Amputujte si nohy a nikdy si je nemůžete zlomit! A tak je mnoho lidí, kteří tvrdí, že „nic neočekávají“, a proto „nejsou zklamáni.“

 

Nejen že jim to moc nevěřím,

taky nechápu, proč zklamáván nebýt…

 

Neočekávala jsem, že se ozve. Mobilem mě prozvonila do snu, v němž jsem zrovna měla důležitou schůzku se sestřenicí. Šly jsme spolu cestou starobylé romantické krajiny, byl podvečer, inkoustová mračna rozervaná a nízko, prchaly jsme před jejím manželem, aby nás neslyšel, nenašel, nerušil. I když tam s námi nebyl fyzicky, byl všudypřítomný, kontrolující, manipulující. Stále mezi námi dvěma. Nepřál si, abych s mojí sestřenicí mluvila, ale ona to potřebovala. Zavolala mě. Náhle se před námi vynořily schody, současně s mou myšlenkou na ně. Stačilo si jen vzpomenout na jejich pradávnou existenci a v tom se pro mě staly viditelnými.

 

Už tam dávno byly, dříve než já.

Šíp byl v terči dříve než střelec zamířil.

Očekávání se naplnilo. 

 

Pojď, tudy! Sestřenice za mnou… Byly to jakési tajné, ženské schody, ke kterým její muž neměl přístup a snad o nich ani nevěděl. Když na ně dvě ženy vystoupily a mluvily, muž jejich slovům nerozuměl. Ještě než náš rozhovor skončil, ozval se mobil, a já musela odejít. Uvidíme se brzy, drž se, řekla jsem sestřenici a pak jsem se probudila…

 

Ten kdo mě vzbudil, byla kamarádka,

že jede kolem a za čtvrt hodiny se staví na kafe. Její návštěva byla jako neočekávaný dárek.

 

Zato jiná, ta očekávaná kámoška,

se pro změnu nestavila, abychom se domluvily, kdy vyrazíme na jih Evropy. Nestavila se domluvený den, ani ten další. Ani se neozvala, aby to vysvětlila. Telefon nebere. Dnes ani pozítří. 

Jasně že mě to zklamalo! Zkazila mi plány a podkopala moji důvěru v ni.

 

„Nikdy neočekávej, nebo budeš zklamaná,“ říkají hledači trvalého štěstí.

Proč se ale neříká:

„Nikdy nedůvěřuj, nebo budeš zklamán.“?

„Moc toho (od nikoho, od ničeho, od sebe, od života) nečekej“?

A když ti to neočekávání ještě moc nejde, tak ho aspoň moc nedefinuj.

Nech všemu volný průběh.

Buď otevřen všemu co přijde…

… jen tak se totiž nemůžeš splést. Udělat chybu.

Jen tak může být všechno dokonalé…

Jen tak tě nic nezraní…

…jako bys ani nežil na zemi, ve svém těle… (alibisto).

Bullshit.

Těžko se to počítá,

ale určitě víc, mnohem víc než polovina věcí, která se v mém životě stala, byla očekávána. Mé očekávání lapilo mé sny do svých tenat, jako rybář bělice do sítě. Šíp byl vystřelen do bodu, v němž už dávno byl. Nevěděla jsem, že já přicházím až poslední, v domnění, že teprve mířím na cíl.

Očekávala jsem, že když chodím do školy, tak ji přece dokončím, očekávala jsem, že moje láska bude opětována (jak jinak), očekávala jsem, že budu bydlet ve svém, očekávala jsem, že budu v životě dělat, co mě baví, očekávám, že za svou práci dostanu včas zaplaceno, a když jdu do krámu, očekávám, že bude otevřeno a najdu tam mlíko do kafe.

Neumím si představit, že bych všechno, do čeho vkládám svou ideu a energii dělala s vědomím, že nic neočekávám! Že přijdu k terči, ale nezamířím.

 

Očekávám o sto šest.

Když někdo něco slíbí, očekávám, že to udělá. Když se zamiluju do báječnýho chlapa, očekávám, že mi s ním bude báječně.

Je v tu chvíli úplně jedno, jestli se to stane.

 

Jenom malá část očekávaných věcí vede ke zklamání.

Je to důvod k tomu neočekávat nic?

Ani náhodou.

Zklamání je úžasné v tom, že ho nečekáme,

takže je nevyhnutelné a jsme mu vydáni napospas. Nedá se vykázat z místnosti. Prostě si přijde jako rána z čistého nebe a zavrtá se do našich nebohých vnitřností: „Vidíš, já jsem ti to říkalo, že nemáš nic očekávat! Kdybys nic neočekávala, tak mě teď vůbec necejtíš a jsi úplně happy!“

 

Jak teď se zklamáním naložit?

Jako krysa.

Nevím, zda je to skutečný pokus, nebo jen příměr, ale ten příklad je známý a trefný: Pokus s krysami a tunelovým bludištěm. Do páté odbočky jednoho z tunelu dáte sýr. Krysa po čichu objeví, kde je v bludišti sýr, a jak se k němu dostat. Dáte ho tam po druhé, po třetí, po čtvrté, krysa jde vždy už na jistotu, a pokaždé, dle svého očekávání najde sýr v páté odbočce.

Totéž udělá i člověk – naučí se, že v páté odbočce je sýr a jde, tak jako krysa, na jistotu.

Pak ale uděláte změnu a sýr nedáte do páté odbočky, ale dejme tomu do sedmé.

Vpustíte krysu do labyrintu, krysa jde na jistotu do páté odbočky, ale co to, sýr je pryč! Krysa očichává místo, kde vždycky byl sýr, ale tentokrát tam není a jistě je zklamaná. Možná tam ještě chvíli zevluje, ale pak jde pryč. Vydá se do jiného tunelu, až po úporném bloudění najde sýr v sedmé komoře. Příště už ji ani nenápadně hledat sýr v původní páté komoře. Jde rovnou do té sedmé.

Ale s člověkem je to složitější. Ten, když dojde do páté komory a sýr v ní nenajde, je zklamaný a nemůže uvěřit, že tam sýr opravdu není. Možná tam sedí a za sýr se modlí. Nebo na sýr vzpomíná. A příště, když je vypuštěn do labyrintu, jde zase do té páté komory, jestli se tam sýr náhodou neobjeví. Vždycky tam přece byl! Trvá mu dlouho, nebo ho vůbec nenapadne jít hledat sýr někam jinam. Znovu a znovu se vrací na stejné místo, dokud není tak utrápený a vyhladovělý, že se vydá hledat sýr jinam.

 

Počínání bytosti, která hledá v labyrintu sýr, aniž by očekávala, že ho najde, postrádá smysl.

Pak totiž může rovnou sedět na jednom místě a čekat, že někdo sýr náhodou strčí do její komůrky.

 

Jedním způsobem, jak se zklamáním naložit,

je tedy použít zklamání jakožto nástroje k poznání, že je třeba vydat se jinou cestou.

Zklamání pak bolí asi tak, jako když zubař vrtá bolavý zub. Když skončí nezbytnou proceduru vedoucí k vyléčení, přestane zub bolet.

 

Existuje ale i bezbolestný způsob, jak se zklamáním naložit:

Nepřipustit si ho. Přizpůsobit naše vidění reality našim očekáváním. Je to velmi pohodlné řešení, protože tak ke zklamání „vůbec nedojde“ a tudíž ani nemůže bolet.

Nevýhoda tohoto řešení je jeho trvalá neudržitelnost, tedy určitě ne mimo zdi blázince. Sýr vznášející se v šesté vesmírné dimenzi totiž způsobuje smrt vyhladověním.

„Ten doktor má tolik titulů a byl v televizi, takže přece MUSÍ být nejlepší!“ (mediální honibrk)

„Tahle značka JE nejlepší, protože jsem s ní byl vždy spokojený.“ (předražený šmejd)

„Miluje mě, jen si to nechce přiznat.“ (neopětovaná láska)

 

Takže očekávat, očekávat, očekávat a když přijde zklamání,

prožít,

prozřít,

prozkoumat, uzavřít,

a pokračovat v jízdě.

Bude jiná, možná povede jinudy, jinam,

možná ale jen

pomaleji,

pokorněji…

zkušenost už to očekávání

nějak sama

přešije situaci na míru,

zase o něco přesněji než minule

 

 

P.S.

Na jih Evropy se nabalím knížkami a jedu vlakem.

A moje sestřenice na mě ve snu dodnes čeká na schodech, protože jsem je k mému zklamání už nikdy nenašla. 

 

Kdo tvrdí, že nic neočekává, je zklamáván dodnes…

(P.F. 2007)

Leave a Reply