Zdroj: The Sydney Morning Herald Magazine, 10.6. 2006, autor: Fenella Souter, překlad: Pierra Fatuhiva, 19.6.2006
Konec civilizací před námi a potopa po nás
Je to pro nás téměř nepředstavitelné. Náš konec. Ale po té, co vymřeli Mayové, je možné si to představit. A co třeba Římané s jejich jemnější katastrofou. Pravděpodobně někde uprostřed rozkladu jejich společností existovala pojednání a proslovy ve fórech o tom, jak úžasné výsady mají.
Malý nepokoj s křesťany, trocha otravné práce s divochy, ale nic, s čím by si říše neporadila pomocí „rostoucího obchodu.“
V březnu nejvyšší představitel Telstry Phil Burgess dal lekci posluchačům v Institutu pro Veřejné záležitosti. Jeho téma bylo „Budoucnost – korektura“, tedy myšlenka chovat se nyní tak, abychom zabránili budoucím krizím. Burgess, který už dříve předeslal, že věří, že „člověk byl stvořen aby udělal svět lepším“, vysvětlil, že by mohlo být katastrofální, pokud se do toho zapojí vlády.
Mnohem lepší je nechat práci kontrolám a bilancím vykonávaným trhem. A stejně, problémy byly zveličeny. Používání více energie, nikoli méně, to byla odpověď, protože to povzbudilo růst. Nikdy nenecháme unikat ropu vniveč, ujistil své publikum, protože historicky, “Jako cenu ropného růstu… najdeme jí více, a za druhé, jakmile jednou cena vzroste příliš, jsou vynalezeny náhražky.
Právě tak jako uhlí nahradilo dřevo, plasty nahradily měď. Burges citoval knihu Jare Diamonda Collapse: How Societes Choose to Fail or Succeed aby potvrdil, že bezohledné užívání zdrojů opravdu přivedlo civilizace v minulosti ke kolapsu, ale poznamenal že „téměř v každém případě, povážlivá rozhodnutí byla učiněna kmenovými vůdci a ‘moudrými muži‘, kteří nedbali na trhy a ceny.“ Byla to zajímavá interpretace Diamondovy práce. Říkala, že vytrvalý refrén v jeho knize je: „My si myslíme, že jsme jiní.
Fakticky, pochopitelně, všechny tyto mocné společnosti v minulosti si myslely, že jsou příliš unikátní, až do momentu jejich zániku.“ A Diamond toto říká o spoléhání se na technické vymoženosti: “Všechny naše současné ekologické problémy jsou nepředvídatelné důsledky našich technologií. Co nás nutí myslet si, že poprvé v historii lidstva, technologie zázračně zastaví příčiny nových, nepředvídatelných problémů, zatímco ve skutečnosti řeší jen problémy, které předtím samy způsobily?“
Jinými slovy, pravděpodobně by se tak i mohlo stát, ale kde je ochota to udělat? Můžeme to nechat na trhu a našich nových kmenových vůdcích – korporacích – nechat je dělat správné věci? Jak víme, většinou se pohybují po tenkém ledě, dokud jsou nuceni zvyšovat rychlost.
Například supermarkety nyní vytrubují do světa svou bravurní zásluhu na snížení používání igelitových tašek. „Help us to help the environment! Pomoz nám pomoci životnímu prostředí!“
„Co si neuvědomují“, říká jeden omrzelý aktivista, „je, že konzervativní skupiny pro toto bojovaly dvacet let. Supermarkety tuto kampaň pro „zelené tašky“ zavedly až tehdy, když vláda nakonec ošetřila situaci daní za plastické tašky, což je pro ně byrokratická noční můra. Takže něco začaly dělat.“
Není to novina, že fundamentalismus volného trhu nyní řídí politiku, ekonomiku a život ve většině světa. Býval to pouze ekonomický systém; jedna cesta, cesta peněz, měřítko lidského pokroku. Stává se náboženstvím ve smyslu „jedna velikost pro všechny.“ Opravdu, jako deprimovaný americký levičácký komentátor Henry A. Giroux nedávno napsal že „je snadnější představit si konec světa než konec kapitalismu.“
Kdy raději nekompromisně umíráme a kdy volíme kompromis a přežití
Lidé si představují ještě něco víc, než je rostoucí ekonomie. Od Kalle Lasn z Adbuster a jeho návrhu na kulturní přetížení, po zesnulého papeže a jeho kritice materialismu. Od amerického anarchisty Michaela Aleberta a jeho participační ekonomie po křesťanského ekologa Billa McKibbena a jeho vzkříšení komunit a „stodolarových rodinných vánoc.“ Od Australského Clive Hamiltona po Indickou spisovatelku Arundhati Roy a její volání po „obléhání Císařství“.
Snílci? Beznadějní utopisté? Možná, ale není to to, co potřebujeme? Nový sen, který ukáže něžnější, laskavější budoucnost, který nás posune z osamělosti hyper-individualismu, k pátrání po naplnění, jež není závislé na věcech a ještě více věcech, lehkovážně vyprodukovaných. To nás vytrhává z našeho Manchurian Consumer transu.
Můžeme se rozhodnout, že je to všechno příliš těžké. Že máme rádi věci tak jak jsou, držet ceny a krok. Ale chceme skutečně, aby svět skončil nikoli třeskem, ale přetíženým účtem?
Jak Diamond píše, nemusíme se rozhodovat. „Je bolestně těžké rozhodnout se, jestli opustit něco z niterně zažitých hodnot když se zdá, že začínají být neslučitelné s přežitím. V jakém bodě, my, jako individuality, dáváme přednost smrti než kompromisu a přežití? To je otázka, kterou si musíme zodpovědět.
Kup teď, plať později
Před několika lety byl v The New York times Magazine zveřejněn příběh o skupině Etiopských uprchlíků z odlehlých vesnic, kteří začali žít nový život v Minnesotě.
Brzy poté, kdy uprchlíci přijeli, dostali společný dům a potraviny a byli ponecháni sami sobě. Když je jejich opatrovníci za několik dní navštívili, našli potraviny ve skříňkách netknuty.
Etiopané si nebyli vědomi, že barevné plechovky a balíčky obsahují jídlo. Další den, nadšeni je poučit, vzali je jejich opatrovníci do supermarketu. Mladí lidé byli šokováni jásavými světly, širokými uličkami, svěží hudbou. Omámeně kroužili uličkami sem a tam, směrováni dvěma dlouhými zdmi přeplněnými plechovkami a balíky zboží. Teď už věděli, na co plechovky byly. Obrázky se staly klíčem, dokonce i když neměli ponětí, co mnoho z obrázků ukazovalo, a byli jimi zmateni. Jedí lidé v Americe psy a kočky? (ne, to je žrádlo pro zvířata).
Afričané zírali v úžasu neschopni pochopit takové množství. Vím, jak se cítí. Někdy stojím v našem supermarketu v chodbičce s toaletními potřebami – kdysi tam bývala jenom jedna – nebo s nealkoholickými nápoji, nebo ve velkých chodbách se zmraženými potravinami, a divím se, jak jsme se pohnuli: Z místního obchůdku s několika sklenicemi džemu, sáčků cukru, mouky a Sunlight mýdlem na policích, se stal současný supermarket. V podstatě za jedno desetiletí.
Kdo vymýšlí všechno toto zboží? Kdo ho kupuje? Průměrně velký supermarket nyní prodává kolem 35 000 různých položek. Osm z deseti položek nového sortimentu obchodně neuspěje, ale stále se vyrábí a dostane na trh, ať jej chceme nebo ne.
Chilli Tim Tams (Tim Tam – v Austrálii nejoblíbenější sušenky, pozn. překl.) Ale s chilli? Vanilková kola, těstovinové omáčky v nekonečných variantách. Úklidové prostředky na úkony, o nichž jsme dosud neměli ponětí, že vůbec existují. To je řízeno poptávkou, slýcháme.
Informovaný moderní konzument si chce vybírat. Opravdu tak moc?
Supermarkety, obchodní domy, elektronické obchody, nákupní centra, butiky, tržiště, zlevněné zboží. Přecpáváme se zbožím, a jsme stále hladoví. Jak Andrew Denton jednou přesně vyjádřil: „Jsme hladoví po dalších novotách.“
Odvažuji se říct, že ti Etiopští uprchlíci dnes nakupují stejně pilně jako kdokoli jiný, toužící po plazmové televizi. Možná už i měli jídlo pro kočky. Netrvá dlouho dostat se do výkyvu.
Pokračování - poslední část III.
Leave a Reply